Cesty - Skandinávie - Norsko v srdci (1. část)

Norsko v srdci

Část prvá - Sever a Lofoty

Purpurovou stopu
vřezaly nepokorné vrcholky
norských hor
hluboko do srdce.

Daleký lofotský vítr
zpívá
o bolesti
odloučení.

A moře
měří všem
stejně
nemilosrdně.

Uvítání v krajině

Pořád ještě v Laponsku cestou do podezřele slovansky znějícího města jménem Karasjok přecházíme z podoby finské Skandinávie do části norské a je to znát. Krajina se zhoupla, zavlnila, ukázala zuby horských vrcholků a zastudila mořem a větrem. Začala být zatraceně sebevědomá. Zdramatičtěla!

Zdramatičtěly i ostatní dojmy. V Karasjoku se zrovna chystá nějaká velká laponská kmenová slavnost (nadarmo tu není sídlo laponské části norského parlamentu). V muzeu jsou k dostání pohledy, na nichž bojovně vyhlížející mladík (laponský separatista?) mává vlajkou samostatného Laponska. Euforie nad tím, že se zadařilo použít úspěšně 6 z 8 zapamatovaných Norských slov, přebíjí i šok z kurzu koruny ke koruně.

O norštinách a jiných exotických jazycích

Vstoupit do Norska je jako cestovat v čase do doby národního obrození (a snad i národní hrdosti) u nás kdysi. Mimo jiné návštěvník zjistí, že zhruba pět miliónů lidí, nemluvě o pár stech tisících imigrantů, protože Norsko je v tomto ohledu opravdu hodně otevřenou a liberální zemí, mluví dvěma norštinami (a asi tak 150 nářečími – co údolí, to jiná varianta).

Starší norština čili rijksmål či bukmål má tradici a mluví jím většina obyvatel, ale zase na druhé straně je symbolem nesamostatných roků Norska a nadvlády tu švédské, tu dánské (a také je to na slovní zásobě znát). Novější norština čili nynorsk vznikla úsilím obrozenských duchů (zhruba v době vzniku slovenštiny) uměle na základě rekonstrukce z některých nezávislejších nářečí.

Přesto, že je to marnost nad marnost, ten jazyk se mi líbí. Drnčí v něm příjemně české r, měkce šeplají všelijaká rs a kj, tajemně se ztrácejí některá h (pokud se nezmění v ch) a exotické koření dodávají zdánlivě nevyslovitelné ø nebo å (v zásadě temné e a specifické o). Jenže vztah k jazyku je také vztahem k zemi a lidem. A ten je u nás velmi zaujatý a nekriticky pozitivní, neboť jeg like Norge (mye)!

A to jsme ještě zapomněli dodat, že původní pratvar severogermánských jazyků se jmenoval Norrena, takže proč by konec konců na svou řeč nemohli být Norové krapet pyšní (a my ostatně taky), že?!

Když se v Norsku chumelí, oni hloubí tunely

V Norsku lze nalézt neuvěřitelné množství nádherných, krutých, neuvěřitelných (někdy také neviditelných) divoce vysokých hor. Zřejmě proto, aby rovnováha světa byla zachována, kompenzují Norové toto bohatství pnoucí se směrem vzhůru, neméně imponující prací, která směřuje dolů.

Když jsme druhého dne pobytu v severních částech země projížděli přibližně 28. tunel, a to ještě nebylo popoledni, stal se v titulek tohoto odstavce naším oblíbeným popěvkem téměř hymnovitého charakteru. Tunelů je vskutku nepočítaně. Chvílemi se člověku může zdát, že tunely plní stejnou roli jako základy výškových budov – vyvažují (v tomto případě krajinu). Někdy to dokonce vypadá jako hobby a sport, když se např. tunelem asi o 200 metrů zkrácená silnička vine hned vedle toho tunelu, ale zřejmě se tenhle přístup díky rozmarům počasí vyplácí.

Viděli jsme tunely krátké i předlouhé, těsně pod povrchem jdoucí i vpravdě hlubinné (jeden takový vede na Nordkapp - oblíbený to nejsevernější bod pevninské Evropy, který ovšem ve skutečnosti není ani pevninský ani nejsevernější, ale co, skaldům do skládání jejich ság realita taky moc nekibicovala). Doslechli jsme se o tunelu, kde se pro ukrácení dlouhé jízdy dokonce prý simuluje světelný efekt polární záře. Viděli jsme i po povrchu jdoucí (jaksi visuté nebo snad vysunuté) dřevěné tunely, které chránily rizikové úseky železniční tratě (před návějemi, lavinou a bůhvíčím).

Nutno poznamenat, že v řadě z těch tunelů se platí i mýtné (totiž pardon, „tunelné“). Jenže v Norsku má i to placení zvláštní národní svéráz: Když se tunel dostaví, vybírá se, vybírá, ale jen do té doby, než se stavba zaplatí, pak se s tím vybíráním přestane. Jó, Norsko!

Na sever, na sever

Nordkapp samozřejmě nelze při návštěvě Skandinávie vynechat. To si kromě organizátorů zájezdu myslel nepochybně i ten cyklista, kterého jsme dne D potkávali většinu času na stejné trase (včetně tunelů). Vítr nevítr, kopec nekopec, šlapal a šlapal. Naposledy jsme ho po půlnoci viděli stavět stan v závětří jedné skalky na NK.

My, změkčilí turisté, jsme si zatím užívali komfortu rodinného hotýlku v Honningsvågu. Malé městečko, malý hotýlek, větší přístav. V recepci pravděpodobně matka, večeři podává dcera, zbytek rodiny určitě taky někde v budově pracuje. Pokoj je malý, maličkatý, skoro se v něm nedá otočit. Hygienická buňka v podobě klasického umakartového jádra o velikosti menší skříně. Rychle vybalujeme věci teplé a ještě teplejší a pak hurá na večeři. Jídelna pro změnu připomíná menší školní tělocvičnu, podávané ryby jsou skvělé. Pivaři u stolu frflají na ceny piva, lékaři poukazují na politiku prohibice a riziko alkoholu, pivaři kontrují myšlenkou, že pivo není alkohol. Hanka zatím podniká objevné výpravy po městě i blízkém okolí. M. j. tu mají nádhernou miniaturu majáku i s lodí (skoro jako naše hrady na zahrádkách traťových domků).

Natahujeme budíky i unavená těla – postel pro dva má kapacitu jednoho nepříliš vyvinutého liliputa.

V nejlepším spánku zvoní budík, je po desáté večer a my navrstveni oblečením (předevčírem přes třicet stupňů, dnes očekávaných cca +5) nasedáme do našeho autobusového korábu. Míjíme poslední vesnici, ke které se v zimě protahuje silnice. Asi osm domků, ale není jisté, co z toho je dům a co zásobárna. Z dob dávných i díky převaze dřevěných staveb a nebezpečí požárů se zachovala tradice stavět obydlí jako skupinu nezávislých budov: obytné stavení, zásobárna, chlév, sýpka, dřevník aj. Cesta na sever vrcholí tradičně vjezdem do tunelu, kde pro změnu potkáváme našeho cyklistu. Šlape a šlape.

Ze tmy vyjíždíme do šera NK. Jsme zvědavi na počasí, všichni naši známí tu byli v mlze, v dešti, za šera a tak všelijak podobně, zatímco místní fotografové (dost možná, že za pomoci digitalizovaných trikových postupů) vytrvale šíří mýtus jasné oblohy a půlnočního slunce.

Sama budova NK je rozlehlá stavba s kavárnami, kaplí, promítacím sálem (nádherný film o přírodním okolí!) a malými naivními dioramátky, jak to tu navštívil ten či onen potentát. Pokoušíme se o úlitbu místním skřítkům, ale jsou evidentně zhýčkaní a vyběrační. Místo půlnočního slunce se koná pouze půlnoční narůžovělo. Zahříváme se při psaní pohledů s pravým razítkem z NK a o půlnoci nastupujeme k předávání diplomů, že jsme tu byli. Dál už pojedeme jenom na jih. Je umdlelo a postel volá hlasem neodolatelným…

Jak se rodí vztahy: Lofoty a Československo

Někdy je zajímavé uvědomit si první kontakt s danou kulturou či zemí. Osobně si třeba z velmi velmi dětského věku (cca konec první třídy) pamatuji Verneovskou vizi divokého moře v okolí Lofotských ostrovů. V mé hlavě se pořád ještě otáčí ten nelítostný vír, který málem potopil Nautilus a Norové splývají s drsnými rybáři z Lofot, kteří ovšem neváhají nasadit svůj život pro neznámého utopence. Stejně tak vídám někdy při pohledu na sever putovat Kristin Lavrancedatter se svým hříchem do katedrály v Nidarosu (jednou jsme to zažili krom knihy jako čtené a baletní představení v téže katedrále a podruhé jako divadlo jednoho herce v pražské bazilice sv. Jiří). A čas od času mi do usínání zpívají věčné Bjørndalské lesy. To jen tak namátkou o tom, jak vzniká vztah.

Kdysi jsme si o těch věcech vyprávěli s jednou laskavou paní z Norska. Ona mi na oplátku sdělila, že znala pojem Československo (Tsjekoslovakiskje) také už jako malé dítě. Žila tehdy na Lofotech – její tatínek tam byl učitelem – a na stěně měli pověšenou velikou mapu Evropy. Byla na ní namalovaná (před druhou světovou válkou, takže plus Slovensko a Zakarpatská Ukrajina) i divná dlouhá země (dlouhá opačným směrem než Norsko) s nevyslovitelným jménem. A její tatínek si jako učitel na správnou výslovnost potrpěl. Nakonec se to slovo naučila. A trénovala ho pak se svými kamarádkami…

Ejhle, co všechno nevytváří naše obrazy o světě a lidech!

Co se čte na Vestrálách (na hřbitově a v hotelu)

Z Narviku směřujeme k pobřeží, díky mostům a trajektům se posouváme ve spleti fjordů z pevniny na ostrovy. První nocleh v oblasti Lofoty – Vesterály (konečně splnění dětského snu o poznání země poblíž J. Vernem zmíněného Mäelströmu z 20 000 mil pod mořem!) nás čeká v Sortlandu. Do večeře tentokrát zbývá trochu času a tak po krátkém vybalení hurá do města. Zkoumáme místní kostel a hřbitov (naučili jsme se z náhrobků nové výrazy: fred = mír a takk for alt = díky za všechno). Mimochodem hřbitovy jsou tu zvláštně komorní a nepatetické, otevřené do krajiny, jako jsou staré hřbitovy na Slovensku nebo na Islandu. A zajímavý je i věk odešlých. Sem tam dětské růvky (někdy i se stářím dvou tří dnů dožití), potom mrtví mezi 20 až 30 lety (odhadujeme, že takhle si svou daň vybírá moře) a pak až osmdesátníci a starší. Ještě chvíli se pokoušíme překládat jména na pomnících, odhadujeme, odkud a jak sem přišli lidé evidentně ne-norských příjmení, a děláme si obraz i o odvrácené straně života.

Pak nás lezavý studený vítr zahnal do civilizace (pod záminkou řešení nedostatku paměťových karet do fotoaparátu – nakonec se jako nejlevnější řešení ukázalo nechat přepsat data na CD) a po skvělé večeři (zdejší ryby fakt nemají konkurenci!!!) chvíli jen tak bloumáme po hotelu.

Je tu malebný hotelový bar, zařízený jako velká knihovna (vše v norštině). Sbírka zákonů nás moc nezaujala a tak si listujeme beletrií (vypadá to na knihy koupené jako dekorace v antikvariátu na metry). Vše v norštině! Jako správní patrioti – v Norsku je patriotismus zvláště nakažlivý – hledáme alespoň překlady těch našich autorů, o nichž se domníváme, že jsou světoví. Marně! Teprve po 20 minutách je naše úsilí korunováno dílčím úspěchem. Objevili jsme jakéhosi nám nepříliš známého (našim kolegyním ze Slovenska rovněž) slovenského básníka v norském překladu. Hurá!

Po chvíli vtrhla do místnosti skupina Francouzů a činila obdobně. Co chvíli se někdo z nich zaradoval a vykřikl třeba „Verne“ nebo „Sartre“ případně „Rousseau“. Zbytek výpravy pokaždé radostně zvolal: „Ve francouzštině?“ A tázaný svěsil ramena a pravil: „Ne, norsky.“ Za deset minut dorazila německá výprava a činila obdobné.

Pak už nevíme, šli jsme v bílé noci spát. A pak prý že máme my, lidé z EU, málo společného…

Jak se koupe v moři na Lofotech

Není pravda, že Norsko je zemí ledu a sněhu, případně taky ryb a ledních medvědů. Norsko má mimo jiné překrásné pláže. Zlatavý hlaďoučký písek do běla vyžíhaný lze najít na mnoha místech, ale to, co je k vidění na Lofotech, předstihuje i kýčovité fotografie z Karibiku (viděli jsme to cestou do městečka s nejkratším názvem - Å). Jenže s plaváním je to už horší. Jednak jsou tu táhlé a rozsáhlé mělčiny a jednak voda, byť vyhřívaná teplým Golfským proudem, je věru „svěží a čerstvá“. Natolik čerstvá, že když do ní vstupují dva nadšenci (resp. dvě nadšenky, autorku textu nevyjímaje) z našeho zájezdu, je jim nutno se po kratinké chvíli pěkně zčerstva rozběhnout, aby se příliš neztotožnily s mentalitou i vnější tvářností ledových ker. Takže na Lofotech se koupe skvěle, rychle a v poklusu.

P. S. Taky nám tam došlo, proč tady záchranáři při ztroskotání lodi nevytahují z vody jako první ty námořníky, kteří si nestačili zapnout neoprén. Není to vtip ani záměrná krutost. Prostě už jenom nemají šanci.

Obrazy a skutečnost

Jednoho dne zvečera se kocháme atmosférou městečka Svolvaeru. Od luxusních rorbu (kdysi dřevěné lodnické chýšky na kůlech, dnes často bydlení pro náročné turisty) až po prostinký kostel, zato však vyzdobený maximodely lodí. Pokoušíme se zachytit objektivem i pocitem náladu zdejšího kraje a času.

A pak ji najednou objevujeme za sklem několika výkladů malé místní galerie. T. č. je sice zavřená, ale my chodíme jen tak kolem výloh s malbami a v těch obrazech (někdy naivních a jindy velmi výtvarně cítěných) je víc života Lofot než ve všech fotografiích, příručkách a průvodcích. Všechna úzkost zimní temnoty, chlad vody, která živí, ale dokáže i zabíjet, nebezpečí mlh, kouzla severského světla i nekonečné čekání na ty, kdo už se nikdy nevrátí…

Lov na ryby a orla mořského

Být v Norsku a nebýt na moři jinak než ve velkém trajektu je hřích. Pročež jsme z hlavního města lofotského souostroví vyrazili na velmi „mastňáckou“ plavbu do Trollfjordu. Jeli jsme loďkou příjemně malou (tak do třiceti lidí), na které je cítit i houpání vln i vítr a zimu (inu, čeští blázniví turisté na horní vyhlídkové palubě). Nicméně i tahle malá lodička byla prošpikována technikou na způsob menšího vesmírného satelitu – namátkou: radar, sonar, GPS navigace, vysílaček povícero atp. Obáváme se ovšem, že jiné lodi v tom kraji nemají moc šance na přežití. My jeli v celkem krásném dnu, počasí se za ty dvě hodiny změnilo jen asi 4x a pršelo jen trochu.

Pokud jde o Trollfjord Trollfjord, to místo samo o sobě až tak zajímavé nebylo, název slibuje víc, než může splnit. (Rozhodně troly vidět nebylo, zato se tam odehrála významná místní tresčí válka, což má v Norsku minimálně závažnost našich válek náboženských a ideologických.) Co zajímavé bylo, byla voňavá káva, skvělá rybí polévka (čerstvé voňavé rybí masíčko, ňamková zelenina, smetana atp. – občerstvení v ceně výletu vyráběno kapitánem tak severského vzhledu, že kam se hrabe Dag Bjørndal, zatímco mladší námořník byl více mocen jazyka anglického, a proto dělal staršímu public relations) a hlavně předvedení rybolovu v Lofotském stylu.

Cestou zpět nám posádka slíbila ukázat mořského orla. Aby ho přilákali, potřebovali pár ryb. Loď zastavila nedaleko chovných sádek s lososy a dva muži hodili do vody jenom tak šňůry (bez prutu), na každé bylo několik velkých třpytek a solidní trojháky. (Mé skepticky jedovaté alter ego ovšem poněkud zlomyslně poznamenává, že už ty sádky – velké kruhové oblasti ohrazené v klidnějších mořských zálivech – patrně oplývají potravinovými přebytky, posádka navíc chvíli před lovem poměrně důkladně slídila se sonarem po okolí, takže šli více méně najisto.) Šňůrami jen tak tahali nahoru – dolů a každou chvíli vytáhli rybu. Za pár minut byl kbelík plný mrskajících se šupinatých těl. „To není rybolov, to je masakr!“ konstatovali čeští rybáři, zvyklí čekat dlouhé hodiny na každou mřenku. „Tady vidíš, jak se to má dělat…!“ konstatovaly provokativně některé spolucestující ke svým mužným protějškům (zřejmě šlo o dámy postižené rybářem v rodině). Norové se s rybami nepárali. Malé naházeli rackům, ty prostřední nachystali jako vnadidlo pro orla. Dvě pořádné velké tresky zmizely v lodní kuchyni, zřejmě jako materiál na rybí polévku pro další várku turistů.

Loďka zamířila k pobřežním útesů a námořníci házeli ryby vysokým obloukem, lákajíce orla a odhánějíce racky. Netrvalo dlouho a ukázali nám malou tečku, kroužící nad pobřežím. To je prý orel. Za nedlouho ta tečka namířila k nám a změnila se v majestátného orla mořského. Párkrát zakroužil kolem lodi, sledován desítkou objektivů. Viděli ho prakticky všichni, kromě těch kdož fotografovali… Než stačily zacvakat spouště, drapnul za letu hozenou rybu a odletěl s ní na břeh. Usadil se mezi skalami a tvářil se, že mu to k obědu stačí. Na další házené ryby s vrozenou královskou důstojností nereagoval, přestože se posádka opravdu snažila. Vydělali na tom jen všudypřítomní rackové. Po slabé čtvrthodině jsme nechali orla, ať si pochutná a vydali se směrem k přístavu.

Počasí nám na rozloučenou vystřihlo daleké modravé výhledy, my vysekli panu kapitánovi poklonu v norštině (ha det bra og takk fra alt – není nad inspiraci z náhrobních kamenů, že) s takovou nonšalancí, že se zcela zděšen vyptával, jestli mluvíme norsky. Ujistili jsme ho, že jen trochu a pak nám jednak došla norština, a jednak jsme vystoupili v přístavu. V drobném mžení nám dopřál portrétní fotografii místní racek. A nakonec jsme to všechno zapili veselým kalíškem od našich řidičů (i na žalost, že už musíme dál).

Pohádka o vlaku nevlaku

Že je v Norsku počasí občas dosti drsné, tuší i průměrný Čech. Drsné jsou ovšem i geologické podmínky a historické proměny území. Tak zdejší země v určitou dobu podporovala vznik železničních tratí, zejména v oblastech těžby kde čeho, jenže v té době to byla součást Švédska a podle toho se konstruovaly i ty železniční tratě. Z toho plyne poučení, že i vlak může být někdy pojem relativní (nejen proto, že tak označuje oficiální názvosloví pražské tramvajové soupravy - i ty o jednom voze). Někde mezi Narvikem a Fauske proto v Norsku jezdí vlak, který vlakem vlastně není de facto, ale je de iure. Cestující se dopraví po kolejích někam, kde pak přesednou na autobus, který má na sobě nápis vlak a jedou dál, kde učiní opačný postup. Tato výluka trvá celoročně a furt, nejsou tam totiž koleje. Inu, v zemi skaldů najdete poezii i na kolejích!

Galerie

Kliknutím se náhled zvětší.

Zpět - Skandinávie

Předchozí díl - Laponsko

Pokračování - Norsko v srdci - 2. část (Cestou k Oslu)

Iva a Jirka, podzim 2005