Cesty - Skandinávie - Laponsko čili Siida

Laponsko čili Siida

Na cestu

Vaúúú
Letí zářící tmou
Vaúúú
Šedí na stezce jsou
Vaúúú
Sob pádí planinou
Vaúúú
Už bubny zní a zvou
Vaúúú
Tam domů za duhou

Krajina duše

Poprvé jsme o Laponsku nepřímo cosi zaslechli v Andersenových pohádkách. Ve Sněhové královně se dívka Gerda dostane k jakési Fince a Laponce. V paměti dětské fantazie zůstal obrázek tmavého začouzeného kožešinového obydlí nebo spíš zemljanky, podivnost jménem svícení rybou a víc nic.

Po letech přišel zájem o přírodní kultury a šamany a někde na okraji vědomí se znovu přihlásili Laponci a jejich tradice. Pravda, jen jsme si tak letmo zamávali a dost. Při první návštěvě Norska pak konečně i obrázky skromných obydlí kdysi a neuvěřitelná barevnost a výpravnost svátečního oblečení.

Laponsko je totiž krajina duše. Nepřesně vzato leží někde mezi severním polárním kruhem a Nord Kapem. Ale Laponsko je také „siida“, něco víc než rodina a jiného než národ, snad kmen, snad prostě jenom společenství spřízněných, kam patřit není jen formalita, ale spíše snad osud. Nemá přesné vymezení a rozkládá se na pohyblivých kořenech a bez ohledu na oficiální hranice okolních severských států. Podobně vyznačeno spíše zvyky a příběhy se nachází rozptýleno i v historii. Prolíná vlnami mezi pogromy a pozitivní diskriminací ze strany provinilých majoritních společností, které je postupně obklopily. Správně se ani nejmenuje Laponsko (nám by se taky nejspíš nelíbilo označení Hadrářov a Hadrníci, jak by bylo možné přeložit jméno, přišlé původně ze Švédštiny), ale Sámieatnan. Není jednotné, ale rozpadá se do několika větví etnických (Laponci či Sámiové jsou lesní, mořští a nejznámější sobí či kočovní) i jazykových. A něco je spojuje nejen navzájem, ale i se světem duchů (světem „sáivo“). Snad k tomu přispívá zvláštní ráz krajiny, tvrdé podmínky života a magie kraje, kde se den v průběhu jediného roku proměňuje od praktického nic do překvapivého všechno.

A Laponsko se dlouho připravuje a jen zvolna probouzí. Kam poputuje?

Cesta bubnu

Do Laponska jsme vstoupili kousek před polárním kruhem prostřednictvím okukování drobných suvenýrů (kostěné nože, dřevěné čerpáčky a první vzorky kožešin). A také skrze obrazy. V kostelích prosycených vůní dřeva a pryskyřice se začaly objevovat oltářní i jiné obrazy, jejichž nedílnou součástí je sob.

Mezi spoustou turistických nesmyslů v Napapiiri jsme si vyhlédli repliku šamanského bubnu starých Laponců. Ten buben se jmenuje gievvrre a taky tak zní (poměrně hluboké ladění a vibrace rezonující s některými rytmy těla). Člověk docela chápe, proč se za jeho pomoci dá propojit svět reálný se světem duchů. My však jsme lidé moderní racionální až rozumní, a proto jsme si řekli, že si koupíme buben malý přenosný, se sice použitelným zvukem, ale omezený tím, abychom ho byli schopni bez problémů dopravit domů.

To všechno nám bylo jasné až do doby, kdy jsme dorazili v hustém dešti do místa, zvaného medvědí jeskyně (Karhu cosi – mimochodem poblíž posvátného jezera a navíc s českou vlajkou mezi jinými zahraničními) a tam si sáhli na buben velký. Ale co sáhli. My pošetilci si na něj zahráli. A to byl konec!

Anebo začátek. Začátek cestování s bubnem. (A to ani příliš nerozmazáváme, že zbytek výpravy chytil BB = bubnového bacila, takže jsme místním výrobcům vykoupili zásoby bubnů na nejbližší polární zimu v kategorii střední velikost, v maxivelikosti se dokonce myslím ocitli v mínusu.)

Cestovat s bubnem znamená pochopit život kočovníků do hloubky nejhlubší, včetně základního pravidla, že věci se dělí na nezbytné a ty ostatní a co sis pořídil, musíš si odnést. Není to jednoduché na saních, ale kupodivu ani v autobusu. („Heblo“ elipsovitého tvaru s delší osou asi tak metr dlouhou, navrch napuštěné impregnací s vonnými parametry velmi dobře naskárovaných lyží – to jen tak pro lepší představu.) Nejprve s námi posedával na sedadle obložen bundami, pak se tísnil mezi kufry pod podlahou, nakonec jsme s pomocí spolucestujících, řidičů, nože a darovaného provázku vyrobili speciální cestovní balení, které vydrželo až domů. Nicméně buben zůstal společníkem, kterého rozhodně nebylo lze přehlédnout. Při závěrečném odjezdu, kdy hraniční kontrolou v Kodani propochodovalo se svými majiteli asi 5 ks bubnů, očividně znervóznil i některé odpovědné pracovníky.  Na druhé straně nám pomohl zahnat ošklivou bouřku nad Německem (takže jsme přistáli v předpokládaný čas a v předpokládaném místě, přes očekávání posádky letadla, která „jemně“ naznačovala, že to není příliš pravděpodobné) a s ostatními našimi domácími bubny se zatím snáší celkem vzorově. A to i teď, kdy mu už třetí měsíc vibruje nosná stěna v důsledku výměny výtahu v našem obstarožním panelovém domě.

Duch joiku

Být v Laponsku a neslyšet joik je hřích. Složitější je popsat, co to joik vlastně je. Pokud někdo tvrdí, že je to cosi na způsob „halekačky“ používané při shánění stád sobů, nevěřte mu. Je to spíš rozhovor osamělého jedince s krajinou, duchy, přírodou, sebou samým, osudem a tak vůbec.

Jenže nepochopení nechodí po horách, ale po lidech, a tak jednu dobu byli laponští šamani (noidové) pronásledováni, magické bubny ničeny a kultura (i ty joiky) všelijak asimilována. Po nějaké době přišlo na ty, kdo to dříve působili špatné svědomí společně s pocitem viny, takže teď se pro změnu snaží severské státy kompenzovat to všechno různými formami pozitivní diskriminace. Ta má například podobu moruškového monopolu – moruška je cosi mezi žlutooranžovou malinou (plod) a jahodou (keřík) a chutná mírně natrpkle a poměrně osvěživě – morušky si může natrhat pro svou potřebu každý, ale prodávat je sběrnám a výkupnám ovoce může jen opravdový Laponec (jak se jeho „roduvěrnost“ ověřuje, jsme se nedozvěděli). Na druhé straně sbírá se na blatech a mokřadech pod soustředěnými útoky leteckých rojů komárů, takže to zase taková slast není.

A ještě dodatek k šamanům: jako i jiní šamani měli Moc a mohli žádat duchy o pomoc a přinášeli jim za to oběti. Jak jsme se ale doslechli, byl v nich kus poctibvého obchodního ducha, neboť duchové a předkové byli odměněni, až poté co se přání splnilo. Škoda že se tímto bohulibým obyčejem neinspirovaly naše banky, právníci, politici aj. Nojo, Laponců je mezi námi jak šafránu!

Měli jsme to štěstí, zažili jsme joiky nejen z koupeného CD (a že i ty přehrávány v autobusu, který jakoby bloudil tundrou, měly sílu!). Při návštěvě Kansalipuisto Urho Kekkosen nám průvodkyně – evidentně nelaponského původu – zazpívala jednoduchý joik, dokonce nás vyzvala ke zpěvu společnému. Ten zpěv byl o ohni, tvořilo ho jen a právě to jediné slovo, snad tola (tolje?) = oheň. Ale píseň měla svou verzi zimní, kdy je třeba, aby plameny nečadily a hřály zmrzlá těla, byly dobrou ochranou silou, přítelem a oporou člověku v osamění. Pak měla verzi letní hravou a prskavě bzučivou, podobu, s níž malý strážní ohníček jen tak laškuje a zahání komáry a i jinak pomáhá. Dost možná, kdybychom se ještě chvíli zdrželi, dozvěděli bychom se o ohni oslavném a třeba i pohřebním. O ohni, který vede na cestách a má radost nebo tiší smutky a o spoustě ohňů dalších. A neptejte se, jak to víme, taky byste to poznali, být na tom místě a v tu chvíli. To všechno a ještě spousta dalších věcí je joik. Nohy se při něm samy vydávají na cestu, cítíte tíhu polární noci a někde daleko jiskří jedovaté barvy aurory borealis a v druhové paměti procitá strach z vlků a svět duchů a svět náš jsou jedno… Tak třeba někdy příště.

Sobi

Tato erbovní zvířata severu jsme nejdříve potkávali jen ojediněle. Zvolání průvodkyně „Sob vlevo ve křoví“ dokázalo zvednout většinu autobusu ze sedadel a málem způsobilo našemu „korábu tundry“ ztrátu rovnováhy, jak se všichni nahrnuli s fotoaparáty a kamerami na jednu stranu chodbičky. Pak jsme s večerem přijeli do lyžařského a turistického střediska Saarisalka, kde jsme měli být ubytováni. Prvé, co jsme spatřili, bylo stádečko sobů (tak 30), schovaných ve stínu vedle vchodu do jednoho z hotelů. Ubytovali jsme se, vybalili v pokoji své věci a vyhlédli z okna pokoje ve druhém patře. Pod námi ubíhalo další stádečko sobů pronásledované zhruba stejně početným stádem našich spolucestujících s fotoaparáty u oka. Po večeři jsme se šli projít a na parkovišti nedaleko krásně barevné brány (v sámijských barvách) se mezi autobusy promenovali sobi… Propadli jsme také lovecké vášni a s fotoaparátem jsme nadbíhali jednotlivým skupinkám zvířat ve snaze o co nejlepší záběr. Sobi, zjevně na podobné počínání zvyklí, klidně okusovali roh srubu, aby v zápětí jako obvykle stačili zmizet nebo se otočit zadkem dřív, než jsme zase my stačili stisknout spoušť. Sobi byli toho dne prostě všude – i u večeře jsme je našli alespoň jako malovanou ozdobu na talíři.

Od té doby nás sobi provázeli většinu cesty po Laponsku. Obvykle jako kulisa někde na pláni nebo sněhové ploše někde v dáli, občas křižovali cestu našemu autobusu.

Z mnoha setkáni s těmito svéráznými kopytníky nám utkvěla v paměti zvlášť dvě, jedno (snad) šťastné, druhé (aspoň pro toho soba a řidiče onoho vozu) nešťastné. Neobvyklé bylo setkání se sobem, který doplatil na střet s civilizací a srazilo ho auto. Ke srážce asi došlo jen pár minut předtím, než kolem jel náš autobus. Sob ještě žil a zvláštním pobekáváním naříkal. Kolem postávaly plačící děti a vzteklý (nebo šokovaný) řidič někam mobiloval. Pro něj to byl velký průšvih, sobi mají ve Finsku absolutní přednost a srazit na silnici soba, to je na sebrání řidičáku, veřejnou ostudu, maxipokutu a strašlivou mstu duchů až do třetího kolena. I na nás ta scéna zapůsobila velmi smutně a naše průvodkyně vyslala za provinilým řidičem nevlídná slova.

Jindy náš autobus zpomalil, protože přes silnici důstojně přecházelo stádečko sobů. To už by nebylo nic neobvyklého, kdyby jeden z nich nebyl zářivě, čistě bílý. Vidět bílého soba znamená štěstí. Jsou vzácní. Chovatelé sobů je mají za posvátné a šetří je. Zkusili jsme ho vyfotit, ale nacpěte do objektivu kouzlo. Zůstala jen trochu rozmazaná bílá skvrna. Od té doby si říkáme: Musíme mít štěstí, viděli jsme bílého soba.

O sobech je nutno také poznamenat, že jen pošetilý turista z Čech je hledá na vyhřátých loukách, když je za polárem přes třicet stupňů nad nulou. Sob je zvíře moudré a tak udržuje vyrovnanou tělesnou teplotu, v citované situaci tím, že se například uchýlí na nejbližší stinný plac a vyleze až za chladnějších hodin nebo vyhledá zbytky sněhových polí atp. Pikantní na tom je, že na tom sněhu z dálky připomíná přesně symbolické rytiny starých národů, zachované sem tam ve skalách.

Lapland air force

Moskyti, komáři, příbuzní upírů, krvežíznivé bestie, kolorit polárního dne – račte si vybrat. V každém případě, pokud vylezete nechráněni do libovolného kusu přírody, neomylně vás okamžitě vystopují a zaútočí hbitě a razantně. (Před několika lety prý tu tiskli pohlednice se symbolickou siluetou komára a textem, jež odpovídá názvu tohoto odstavce, letos jsme narazili už pouze na alibisticky přátelský text „I like turists“.)

Komáři jsou velcí a žraví a den je tu velmi dlouhý. Pravda, někteří humanisté mezi účastníky zájezdu doporučovali nechat ty roztomilé živočichy žít a neznečišťovat životní prostředí repelenty, které navíc ještě obsahují pro ozonosféru škodlivé freony. Ale moc neuspěli.

Komáři útočí nečekaně a rafinovaně. Ukolébají vás zdánlivým pocitem bezpečí, vyčkají, až zajdete kousek do lesa, odkud je k repelentu daleko, a už jdou po vás. Zvláště bestiálně útočí při hygienických zastávkách a je dost možné, že na vedlejší úvazek pracují jako strážci přírodních rezervací a národních parků (dokonce by bylo možné přemýšlet, zda také nepřispěli k netradiční hudební podobě joiků, ale to jen tak na okraj).

Nakonec jsme dle instrukcí vypátrali i opravdu místní (prý ekologický) laponský repelent. Voněl jako skare a vypadal jako skare (nejspíš to bylo skare). Jeho repelentní účinek a eko tajemství velmi pravděpodobně spočívá v tom, že kdo se tou dehtovitou hmotou natře, vytvoří na sobě vrstvu křehkými sosáčky prostě neprokousnutelnou. Nicméně i místní asi občas mají stejné potíže jako změkčilí turisté, u jezera Inari jsme totiž objevili řadu praktických pomůcek pro lovce a zejména rybáře: klobouky a kukly s přenosnou moskytiérou, podobné bundy, kalhoty i obaly přes spacák. A taky haldu toho dehtovitého repelentu!

P. S. Mimochodem zdejší mravenci jsou asi s komáry spřízněni, alespoň ti, kteří se nás snažili doslova vyštípat z lesa i při kratičké procházc,e působili mnohem militantnějším dojmem, než celé hnutí Green Peace.

O psané laponštině a českých exulantech

Na severu Finska přibývá k úřední finštině a švédštině ještě neméně úřední laponština (ostatně v sousedních státech Skandinávie je tomu nejinak). Pozná se to tak, že se na silničních ukazatelích a označení obcí začnou na prvním místě objevovat nápisy, bez zdvojených samo i souhlásek, zato vylepšené o háčky a čárky (a zdá se, že k našemu velkému překvapení se ty háčky a čárky čtou jako naše háčky a čárky). No a to je právě laponština, nepodařilo se nám zjistit, která z laponštin. Ono taky se slovní zásobou zahrnující jedno jediné (navýsost praktické slovo jako je výstava si moc nepovykládáte).

Přesto nám ty háčky a čárky nešly z hlavy a napadaly nás fantastické výklady, jak a kde k nim jazyk lovců a pastevců přišel. Řekněme, že se tady ocitlo ve vyhnanství několik posthusitských exulantů, kteří v rámci misijní činnosti začali zapisovat řeč, která neměla své nezávislé písmo. Pak se to ujalo, a když se laponština dočkala rehabilitace, někdo vyhrabal ty staré zápisky a uvedl je nově do života.

Já vím, dostat se tak k tomu příběhu Jára Cimrman, to by bylo drámo. Ale možnosti tady jsou!

P. S. Pokud o tom víte něco víc, rádi se necháme poučit – viz mailová adresa.

Jinak tu ovšem funguje v různých podobách latina posledních let – tedy všelijaké podoby angličtiny, v níž je na tom většina z nás stejně.

Duch obchodu

Laponci jsou (část z nich) viděni jako nomádi a potulní lidé. Zdá se, že tomuto ladění vcelku přeje doba globalizační a postmoderní. Kolem silnic tak čas od času potkáváme Laponská stavení a obchůdky, někdy moderní nomádské příslušenství v podobě karavanu. Občas to vypadá zajímavě: obytný domek, sauna a pak lovecký stan více méně stylizovaný, kde je možno nakoupit suvenýry, vychutnat si přepestré výšivky tradičních laponských krojů (někde mají dokonce umělohmotné figuranty v životní velikosti, aby se turista mohl v klidu fotograficky zvěčnit). Zajímavé ovšem je, že prodejci těchto malých krámečků jsou dokonale nadnárodní v tom, že můžete kdekoli platit kreditní či debetní kartou o euru nemluvě (a to i v Norsku, kde na to zase až tak moc zařízení nejsou). Lovci a zvědové museli být zkrátka přizpůsobiví a už jim to zůstalo. Nebo že by zařádila neviditelná ruka trhu?!

Magické myšlení v magické zemi

Atmosféra některých zemí je zvláštní a svým způsobem neopakovatelná. V Laponsku například exitují místa (seáitte), kde ti kteří to uměli, dokázali prostupovat mezi světem běžným a světem duchů (sáivo). Vůbec si tady na strážné duchy (sáivo omak) a posvátná místa potrpí a netýká se to jen místních a vztahu k bílým sobům. Zažili jsme s našimi řidiči situaci, kdy ani nám světským středoevropanům nebylo magično upřeno. Před stylizovaným loveckým stanem a dřevěným památníkem polární záře zastavil s večerem František svůj žlutý autobus a pravil „věštím“ hlasem svému kolegovi: „Tady dnes umyjeme autobus, když jsem ho tady myl minule, tak bylo pořád hezky – i na Nord Capu!“ A jak řekli, tak udělali.

Taky kolem cesta silnic je možné vidět nejrůznější umělecké i amatérské artefakty (pokud to ovšem není skrytá úlitba duchům). Barevná figura cestovatele se saněmi v nad- nad- nadživotní velikosti. Dřevěné varhany. Občas do dnešních dob zachované prastaré obrazy ryté do skal. Malovaná skla motorestu, kde se pyšní lesnatá krajina, aby té okolo nebylo snad málo. Nebo vzpomínka na záhadné počasí v okolí laponského hotelu v Kilpisjärvi na pomezí Norska, Švédska a Finska, kde ležel setrvalý mrak a stačilo přejet hranice tam nebo zpátky, aby se změnilo počasí (možná tam ten mrak měli na trojmezí přivázaný šňůrou k hraničnímu čudlíku). Mimochodem ten hotel byl moc milý a připomínal trochu naše horské chaty z 60. let, je tam nejkrásnější výhled ( vrbka, břízy a jezero - těžké malebno) z jídelny, jaký jsme kdy viděli, a pan číšník umí i několik slov česky.

Svébytným druhem artefaktu jsou i místní muzea – nesmírně interaktivní a jinak popisující historii. Historie je tu totiž pořád s námi, takže v muzeu najdeme multimediální pojetí stylu života let 60. nebo 90., stejně jako názorné ukázky výroby loveckého člunu nebo teplých zimních bot. A kdo chce, může se seznámit třeba s hlasy ptáků a nejrůznějšími druhy rybolovu.

Jen poblíž posvátného jezera Inari se na nás duchové zřejmě naštvali a lilo a lilo a lilo. Jezero jsme tím pádem neviděli z nadhledu hydroplánem (na což jsme se moc těšili), ale zato jsme v místním skanzenu potkali zajímavou výstavu obrazů místních obyvatel o místním kraji. A ať si říká, kdo chce, co chce, obraz je někdy lepší sdělení než co jiného.

Na farmě

Při jedné z povinných zastávek u malého motorestu naše průvodkyně na kohosi čekala a ten někdo se neobjevoval. Pak se nechala slyšet, že nedaleko má farmu její známý a že mu slíbila přivézt české pivo. A on nikde. Tak padnul návrh, že když nejde hora k Mohamedovi… Zkrátka vlezli jsme do autobusu, odbočili na lesní cestu a jeli se podívat, jak vypadá agroturistika po laponsku.

Byli jsme přivítáni a provedeni po areálu. Farma je docela rozsáhlá. U cesty stojí hospodářské budovy - stodoly a chlévy (chovají tady asi 40 krav na mléko) a obydlí rodiny, kde je také jídelna pro hosty. Provázel nás syn rodiny a momentální spolumajitel farmy. (Na to pivo tak nějak zapomněl nebo nestíhal nebo po místním způsobu prostě jenom nespěchal.) Pokud víme má vystudovanou vysokou školu, anglicky mluvil s přehledem a vypadal jako typický český zemědělec (včetně začínajícího bříška a pleše a univerzální uniformy: tepláků - jen nevíme, zda od místních Vietnamců). Rodiče jsou Laponci a ani jinak nemluví, maminka však údajně skvěle vaří. Kousek dál směrem ke krásnému jezeru stojí několik chatek pro hosty - krásných dřevěných staveb v typickém skandinávském slohu. Ubytování tady najde několik desítek lidí. Nechybí velká sauna přímo na břehu jezera (které slouží jako ochlazovací bazének), o kousek dál je tradiční černá sauna. Všude kolem krásná lesnatá krajina (a v této době i komáří letecké oddíly).

V létě jsou tu turisté vzácní. Ta správná sezóna nastane v zimě, kdy pole a louky jsou pod sněhem, zemědělské práce je méně a majitel farmy má dost času se turistům věnovat. To si pak domluvíte po internetu pobyt. Zaletíte na nejbližší letiště do Rovaniemi a tam už si vás vyzvednou a na místo dovezou saněmi se sobím spřežením nebo sněžným skútrem. Pak si lze užívat krajiny, projížděk na běžkách, sauny nebo jenom tak místního pohostinství. No, co může být snazšího, že.

Ale i tak díky za vykročení z oficiální trasy a jiný úhel pohledu.

Co je tedy Laponsko ve skutečnosti?

Ve věčném kruhu se tak vracíme na začátek našeho "dojmobraní". Co tedy znamená Laponsko, kterým jsme projížděli, ať už vnější hranice vymezovala stejný nebo jiný stát?

Laponsko je země - nezemě. Rozprostřená v prostoru mezi státy, rozprostřená v čase mezi nomádskou minulost a elektronickou budoucnost, mnohotvárná a nepřehledná jako ponorná řeka. Laponsko není jen země. Laponsko je společenství. Laponsko je stav duše. Laponsko je být na cestě…


Galerie

Kliknutím se náhled zvětší.

Zpět - Skandinávie

Předchozí díl - Finské obrázky

Pokračování - Norsko v srdci - 1. část (Sever a Lofoty)

Iva a Jirka, podzim 2005