Finské obrázky
Malátně rozloženo mezi vše velké švédské a širé ruské a skryté vlastní já
Moře jezer a ostrovů, zeleň lesů v rovinách, osamělé lodičky saun
Zpěvně nedostupný jazyk skryté minulosti lovců a stopařů
Vůně dřeva, chuť ryb, vlnivá melodie nových staveb
Pod sněhem palčivý sen Egypťana Sinuheta
Spoutané zpěvem bubnů gievvrre
Značeno kopýtky sobích stád
Tundrou tam na severu
Suomi
Obrázek první
Kdyby bylo zapotřebí vybrat jednu podobu, aby vystihla celou zemi, byla by to nejspíš borovicemi chundelatá rovina zdobená nekonečnými jezery, s dřevěnými domky a loďkou pozapomenutou někde na okraji. Tolik v létě. V zimě nevím.
Ze všeho nejvíc to připomíná Máchovo jezero zbavené vrcholků Bezdězu s příměsí švédsky a rusky laděných dřevěných domků. Ještě přidat malebné altánky saun a útočnou letku polárně okružních komárů a je hotovo.
Já vím je to zjednodušení - ale lákavé.
Obrázek druhý - o erbovní barvě fialové
Kdyby se měla vytvářet barva vlajky podle krajiny v létě (v zimě ta modrobílá asi projde), bylo by Finsko zelené podle lesů a rašelinišť, bledě modré podle nebe, jezer a dozrávajících borůvek, trochu hnědavé podle srubových staveb s červenavými skvrnkami plamínků lesních jahod a hlavně fialové, fialové a fialové jako vrbka úzkolistá, erbovní to květina zdejších luk a lesů.
Fialová sem zkrátka patří a směrem k severu snad díky geologickému podloží nebo délce osvitu sluncem v létě je stále fialovější a fialovější. (Až se mi doma stýskat po Finsku, stačí zajít na příhodnou podhorskou louku…)
A ještě by na té vlajce nesměly chybět houby. Rostou! Skoro všude. A Finové je - na rozdíl od ostatních Skandinávců - sbírají a jako dobrůtka to vůbec není k zahození.
Obrázek třetí - o hradech a zámcích
Hrady jsou ve Finsku asi tři. Jednu třetinu jsme viděli v Turku (zase jsme ale neviděli příliš mnoho z města samotného). Hrad byl mohutný a vypadal v tu časnou ranní dobu značně nedobytně. Pokusili jsme se jej dobýt hromadnou rozcvičkou všech účastníků zájezdu, ale ani pak nepovolil a zdi se smíchy nerozsypaly.
Takže hurá na sever za dalším dobrodružstvím. Čekají nás Helsinky.
Obrázek čtvrtý - hlavní město
Helsinky jsou prostě Helsinky, mají v sobě něco z hlavních měst obecně a taky trochu ruského Pitěru (chrám, co měl být podstatně větší…) a holandské malebnosti nesčetných ostrovů a ostrůvků (mj. voda má právě cca 23°C, vzduch 36°C - inu chladný sever!) a mírně opuštěnou atmosféru víkendového večera. A ovšem v zeleni stojící (krajně uvedřená) čtvrť Tapiola. Kašny a pomníky a pomníky a pomníky. Tomu, který patří "autorovi" Kalevaly jsme ovšem neodolali.
A také je třeba vzpomenout na jedinečný výhled z věže tyčící se nad sportovním stadionem a křehce monumentální Sibeliovy varhany. (Ke cti helsinských radních budiž řečeno, že když oni sami vybrali ke skladatelově poctě jiný návrh památníku než ostatní obyvatelé jejich města, vypsali hlasování nové a hlasovali a hlasovali tak dlouho, až to odhlasovali podle přání občanů. Příklad věru hodný následování!) Ke cti té plastiky budiž podotknuto, že ji její autorka vytvořila tak, že má jednu zvláštní vlastnost. Když stojí pod sochou a máte to štěstí, že poblíž hraje živě trio mezinárodních konzervatoristů, můžete slyšet jak její "píšťaly" jemně vibrují - snad proto, že rozpoznaly melodie tvůrce, na jehož počest byla plastika vytvořena.
Přístav je kapitola sama pro sebe, nese v sobě vůni dálek a vnáší zemi do vnějšího světa. Vnitřní svět naopak dokresluje tržiště s čímkoli a dokonce s řadou věcí velmi "neglobalizovaných" - půvabné řezby z kostí i kamene, dřevěné krabičky, kožešiny a šály, laponské nože a nepopsatelná vůně ovoce a ryb. (Propadáme mírnému patriotizmu po objevení naší vlajky mezi členy unie.)
Nicméně nejsilnějším dojmem bez debaty působí podzemní kostel (původně místo, kde se těžila žula). Velmi jednoduše vybavené - rafinovaná prostota, chtělo by se poznamenat - překryté obrovskou měděnou kopulí. I tady je horko, ale ten prostor má v sobě takovou sílu, že se tu spirituálno objevuje velmi silně, a to "bez rozdílu víry a náboženství". Neodolali jsme a zapalujeme svíčku za zdar všech cest i jejich poutníků.
Většinu večera nás pronásledují malebná mračna, za která by se nemuseli stydět ani staří vlámští mistři, a slibují věci nejhroznější. Šťastně uniknuvše o to více si pochutnáváme na skvělém sobím mase s bramborovou kaší.
P. S. Fakt je, že za nápoje k předem zakoupené večeři se platí zvlášť, ale neobyčejně obyčejná voda je naopak samozřejmou součástí.
Obrázek pátý - o dovednostech nomádů, pocestných a poutníků vůbec
Být na delší cestě, byť v režii zavedené cestovky a pod taktovkou dovedného průvodce (a že naše průvodkyně patří v tomto směru opravdu k mimořádným), znamená být zručným baličem, zvláště tehdy pokud jste jako my nuceni bydlet každou noc někde jinde. V našem případě to znamenalo večer vybalit a vyvětrat kufry, umýt se a převléci propocené oblečení, pokud jsme stíhali. Ráno pak znovu zabalit, ev. přebalit, navařit čaj a horkou vodu na polední instantní polévku a kávu, dobalit atp. Mezitím se pokusit přeprat a usušit, co se dá a tak pořád dokola. Zabalili jsme totiž na chladný sever, a tak nám brzo došla lehká trika. (Naštěstí je standardní vybavení ubytoven střední úrovně a to i na trajektu velmi přátelské: vyhřívaný sušák na ručníky, fén a baterie bidetka jsou tu naprostou samozřejmostí.)
Postupem doby jsme dosáhli značné zručnosti v této nomádské disciplině (co takhle nějaká Olympiáda?) a poměrně vyváženě jsme zacházeli i s detašovanou vnitroautobusovou depandancí - tj. batohem základnovým (rezervní potraviny a oblečení) a jeho menším expedičním blížencem (fotopřístroj, dalekohled, termoska a rezervní bundy dle potřeby). Bez problému to šlo až do doby, kdy se k nám připojil velký šamanský buben gievvrre. Ale o tom zase jindy…
Obrázek šestý - univerzitní města
Univerzitních měst jsme potkali několik - za jiné alespoň Jyväskylä, Oulu, Rovaniemi… Jsou zvláštně civilní, s přírodou splývající a plná mladých (i když právě tenhle parametr je v letním čase turistických "nomádů" silně zavádějící). Vyznačují se knihovnami, botanickými zahradami, památkami a půvabnými sochami a památníky často v podobě přírodních motivů. (Pravda ten abstraktně modrý "pavouk" místo brány kampusu v Jyväskyle by se uplatnil i jako varování… ? nebo že by to nějak hluboce souviselo se zdejší katedrou bohemistiky?)
Univerzitní města se navíc vyznačují jednou typickou vlastností většiny finských měst - tedy měst rozlehlé země bez přehnaně hustého osídlení: táhnou se od "furt do furt" (když jsme byli o trochu větší republika, říkávalo se "od Šumavy k Tatrám"). Zpravidla obyvatelstvo kumulovatelné do jednoho sídliště zabírá území o rozsahu jednoho kraje. I města zřejmě kopírují tvar krajiny (rozsáhlá rovina).
Obrázek sedmý - o tichu na pláži a předsudcích
Ve městě Oulu procházíme po tržišti a hořce litujeme délky (resp. krátkosti) pobytu, jinak bychom strašně stáli o vypůjčení kanoe, které se tu nabízí. Opakovaně poučováni o sociální plachosti a uzavřenosti Finů, polohlasně si pro sebe povídáme a hřešíme na specifika osamění v cizině a jejím jazykovém prostoru. Náhle se za námi ozývá s půvabným, téměř neznatelným přízvukem: "Jé, vy mluvíte česky? Já mluvím taky česky, ale jsem Finka! Tak se tu mějte hezky!" Málem jsme té mladé blonďaté dívčině studentského vzhledu doprovázené dítkem a mužem v hippies ladění nedokázali poděkovat, tak nám to vzalo dech. Inu plašší Finové!
O kus dál městská (jezerní) pláž. Trpce litujeme, že plavky jsou hluboko v kufru - příště lépe! - a tak do vody jen, nakolik dovolí vykasané kalhoty. Ale tady už je národní naturel patrný, ačkoliv tu dost lidí (i dětí) využívá slunečného dne, je tu nebývale ticho. U nás by už bylo halasu a rámusení a hlasitých hovorů a pokřiků. Tady i ten kytarista na lavičce hraje nějak tlumeně.
Obrázek osmý - o počasí
Předsudky má člověk nejrůznější. Finsko udělalo mnohé pro jejich odstranění (alespoň v našem případě). Tak například počasí, nejprve se pokusilo povařit nás, ale díky klimatizaci v autobusu se nezadařilo. Pak nás několik dní pronásledovala velmi výhrůžně se tvářící bouřka ("Přátelé, vidíte, do čeho to jedeme! Konec světa! Stačili jste všichni napsat závěť?"), aby nás doběhla na vyhlídkové věži Puoio u města Kuopio.
Vždycky, když jsme propadali skepsi, nakonec i to slunce zase vyšlo. Déšť nás naprosto vylikvidoval až u jezera Inari, kde jsme asi nebyli hodni pohledu z výšky na odvěká sámijská území.
Ach jo!
Obrázek devátý - o finštině
Finština je jazyk tajemný, záhadný a nedostupný. Už jeho příbuznost s maďarštinou mluví za mnohé. A to je ještě třeba dodat, že si Finové a Maďaři v podstatě nerozumí. Nikoli bez souvztažnosti je i to, že když J. R. R. Tolkien hledal jazyk pro záhadné a tajemné elfy, inspiroval se finskou mluvnicí. Pro nás je výslovnostně celkem příjemné, že většinu hlásek jsme schopni vytvořit (vícenásobné samohlásky znamenají jen délku, tedy pardon, souhlásky také) a i s těmi přehláskami by se dalo smířit. Jenže! Jenže ta slova opravdu, ale opravdu nic známého nepřipomínají (dokonce ani tu elfštinu ne, dle konstatování znalce nadšence). Navíc jazyk obsahuje téměř třináct pádů - informace odborných publikací se liší - a tudíž slova změněná pádovými koncovkami při dalším setkání opět nepoznáte. Dále každé sloveso obnáší cca 5 infinitivů, žádný budoucí, ale dva minulé a jeden předpřítomný čas ("Konečně země, kde zítra již znamená dnes!"). A že ve slovníku zcela chybí sloveso mít, o tom si už lze udělat také lecjaké závěry. Nejhorší ovšem je, že běžné finské slovo běžnému (českému) Evropanovi opravdu, ale opravdu nic nepřipomíná. a tak naučit se třeba "kansallipuisto" (= již zmíněný národní park) nebo hyvää päivää (dobrý den) je docela problém. Jsou prostě chvíle, kdy je člověk docela vděčný za anglofonní globalizaci. Krom toho má tento jazyk velmi specifickou a specializovanou slovní zásobu, takže např. národní park a přírodní rezervace se dá říci nejméně pěti odlišnými způsoby. A tam, kde my řekneme lakonicky kopec, má finština řadu výrazů, které pak znamenají např. mírný povlovný kopec porostlý křovinami nebo špičatá hora skalnatého typu, případně pískovcová kupa obroušená erozí (to pokaždé vyjádřeno jedním zcela specifickým slovem). Obdařeni průvodkyní geobotaničkou, využíváme nakonec specifického univerzálního výrazu "špicholák" (pravda, nejvíce se osvědčí k popisu reality později v Norsku na Lofotech).
Vymýšlení překladu takových specifických výrazů se ostatně stalo naší oblíbenou zábavou po zbytek zájezdu. Ale nenechte se ukolébat, ještě je tu úřední jazyk číslo dvě - a to švédský a do třetice na severu laponština!!!
Obrázek desátý - národní parky a příroda vůbec
Národní parky jsou ve Finsku nádherné skvělé rozsáhlé a udržované. Do řady z nich je zakázán vjezd vozidly a osobně si nejsme jisti, zda útoční maximravenci v parku Urho Kekonena nejsou cvičeni jako speciální obrana před příliš dlouhým pobytem turistů na jednom místě. (V každém případě jsou nepřehlédnutelní a po delší době asi i nepřežitelní. Uááá!)
Za zmínku stojí rozhodně i to, jak se zde kácí (nebo vlastně nekácí les). Žádné pruhy holoseče, jak jsme doma zvyklí. Tady už dávno přišli na to, že nejlepší lesní školka jsou náletové dřeviny (Ostatně hajní to u nás vědí taky, to jenom ekonomům se to jaksi nedoneslo.) Proto při obnově lesa se díl lesa vykácí, jenže se na něm nechá stát řada vybraných "matečných" stromů. Ty jsou pak zdrojem nových semenáčků druhu, který už se na místě desetiletí osvědčil, a navíc chrání území před rizikem zbytečných polomů. A mezi námi na takovou krajinu je i mnohem líbeznější pohled.
Nedivte se potom, že když vedle silnice uvidíte značku s namalovanou jahodou, vůbec neuvažujete o tak přízemním vysvětlení, jako že tam někdo ty jahody prodává (ostatně tam prodávali jenom med!), ale hned je vám jasné, že tady někdo chtěl říci: "Unavený poutníku, máš určitě hlad a žízeň. Jen se na chvilku zastav a natrhej si!"
Obrázek jedenáctý - architektura čili sauna
Když Finsko, pak sauna. Sauny jsou všude. Tak mnohotvárný krajinotvorný prvek nelze přehlédnout. Vzácněji - a už spíše daleko na severu narazíte na tzv. "černou" saunu (trochu se to podobá indiánským potním chýším: neprodyšně uzavřený víceméně kruhový prostor, ve středu ohniště a rozpálené kameny polévané vodou). Častější jsou ovšem sauny "suché" často v půvabné podobě domečků a altánků s okny. Někdy sauny samy vypadají jako malé vyřezávané dřevěné zámečky, jinde najdete podobu zmenšených švédských nebo norských staveníček (dokonce včetně toho typického nátěru v barvě "gammle rőd").
Sauna ovšem není pouhé místo nebo stavba, sauna je časoprostor, proces, setkání, rituál. A údajně jediné místo, kde se Finové zbavují své uzavřenosti a plachosti. Mj. typická sauna je společná, ale cizinci prý pro to nemají to pravé pochopení (takže nevím, proč se ta paní recepční tak vyděsila, když jsme jako spořádaný manželský pár vešli do sauny společně?).
Neodmyslitelnou nezbytností sauny jsou březové větvičky ke šlehání. Ty se mimochodem kupují čerstvé do zásoby a ukládají v mrazáku, aby se uchovaly blahodárné účinky čerstvých silic i pro zimní období. Sauna často stojí u jezera a vedou z ní malebné schůdky přímo do vody. Ale nemylte se, žádný své cti dbalý architekt o saunu neokrade ani obyvatele paneláku, najdete je tam stejně spolehlivě jako kdysi u nás kočárkárny (teď spíš garáže). Konec konců, i každý hotel má saunu pro hosty v ceně (a párkrát jsme to využili).
Vůbec architektura je něco, co se s novým Finskem nerozlučně pojí. A když architektura, pak Alvaro Aalto. Ten pán se původně jmenoval tuším nějak jinak, ale to není důležité. Příjmení znamená něco jako vlna a vlna je tvar, který vnesl do jinak pravidelné a tradiční podoby staveb. V Jyväskyle, kde se narodil a má muzeum, jsme dokonce našli ve tvaru vlny i opěradla sedadel u městské pěší zóny.
Obrázek dvanáctý - o pomalosti
Finsko znamená pomalost a pozvolnost (i ta krajina je taková). Tvrdili nám, že není možno vidět naštvaného Fina. No, ale někdy to docela naštve Nefiny. Zadařilo se nám jednou čekat na polévku 45 minut, na hlavní chod něco přes 50, moučník dorazil už po čtvrthodině (asi by ta zmrzlina už roztála). Vzhledem k jedinému večeru pobytu neskonalá škoda. Jako malou náplast na bolístku jsme alespoň vydrndali saunu mimo pravidelné hodiny. A ta tedy zase byla (ta sauna)!
Obrázek třináctý - o informační spolenosti
Internet a televizní infokanál patří ve Finsku ke standardnímu hotelovému vybavení. Leckde Vás televize po příchodu do pokoje dokonce pozdraví vaším jménem (v případě exotických slovanských jmen je to docela bžunda). Rozhodně ale není problém podívat se na počasí a vyřídit si mailovou poštu nebo zjistit zpráva z domova. Někdy to člověka pěkně doběhne, třeba když vám mobilní operátor přestaví hodiny v mobilu na místní čas a najednou vám tím pádem zvoní budík o hodinu dřív. Jo, "velký bratr"!
I jinak je poznat, že jsme v zemi kde sídlí Nokia a kde elektronická komunikace se považuje za věc základního významu. Například anténní stožáry (všech možných barev, tavrů a velikostí) pro mobilní telefony jsou významným krajinotvorným prvkem, těžko hledáte místo, odkud není vidět aspoň tři.
Jen jednou na nás hotelová televize místo požadované informace vyplivla modrou hlášku "Windows error". Inu globalizace, velkému Billovi neuniknete nikde.
Obrázek čtrnáctý - o spoluputujících
Na dlouhé cestě se člověk potkává s řadou lidí, a pokud s nimi sdílí více dní společného času a prostoru, mají tito dočasní i trvalejší bližní nezanedbatelný podíl na kvalitě zážitku. Pokud jde o Skandinávii, zlí jazykové tvrdí, že její návštěvníci (alespoň pokud pocházejí z našich krajů) se dělí na dvě skupiny: a) na ty, kdož tam jedou, protože je to drahé b) na ty, kteří tam jedou, přestože je to drahé. V našem zájezdu evidentně převažovala sympatická varianta b).
Krom toho jsme zaregistrovali též: skupinu víceméně profesionalizovaných fotografických nadšenců, bezkonkurenční hledačku čtyřlístků kdekoli a kdykoli, magické Harrypotterovské jméno Pytloun, něco akademických pracovníků, průzkumnici norských vod (spolucestující, která měla smůlu, že se nechtě dvakrát ve dvou dnech nedobrovolně vykoupala), potomka finských předků, několik znalců základů norštiny, architekta, zástupce hyppokratova cechu, slovenské sběratelky plyšových maskotů, znalce pěstění jatečních zvířat, obhájce požívání piva i jejich zdrženlivé odpůrce. A na čestném místě musíme jmenovat maskota zájezdu Hanku (někde mezi 20 a 30 lety), většinou považovanou za dítě, občas i kluka - jednou na tom vydělala dárkové pastelky, občas i slevu na vstupu. Hanka dokáže vyrobit slunce i v mlze a dešti. Hurá!
Korunou toho všeho je naše průvodkyně Eva (= pí šéfová), lehounce zatížená profesí geobotanika, což je zrovna v těchto krajích vcelku skvělá kombinace, a zároveň autorka nepopsatelně trefných výroků (viz appendix v dalším pokračování). U autobusové výpravy ovšem velmi zásadně záleží na řidičích a náš tým: Ruda - František je super. Vždy ochotní, vždy naladění, soustavně pečující… od čaje, přes fotozastávky (tzv. Japonská fotografická zastávka - vyfotit a rychle dál) až po "veselé" kalíšky.
Zvláštností autobusových výprav je i to, že se chovají podobně jako plyny - jsou nekonečně rozpínavé. Takže ať přijedeme do jakkoli velikého města, nejpozději za 20 minut potkáváme průzkumníky z našeho zájezdu (některé při jejich mimořádném rozkmitu i vícenásobně - Eva, Hanka). Dokonce tiše podezíráme domorodce, že ze svých sídel neznají řadu míst, které náš zájezd prozkoumal dokonce opakovaně.
Obrázek patnáctý - polární kruh
Poprvé v životě překračujeme polární kruh (přelet nad Grónskem cestou do USA je diskutabilní). Je tu vedro! Deset km odsud jsem si ráno skvěle zaplavala v řece, která protéká městem Rovaniemi, pod mostem s krásným jménem "dřevorubcova svíčka". Ráno jsme se předpekli v muzeu Arktiky (zajímavé interaktivní expozice jsou ve zdejších muzeích typické, v historickém oddělení je jaksi samozřejmostí i současnost), teď se nejspíš dorazíme.
Po pravdě si neumíme představit, jak je možné, že právě tady v okolí se v zimě staví pověstný ledový hotel. Ještě před tím nás ovšem dorazí zdejší "office" Dědy Mráze - pardon, Santa Klause - ono to vyjde nastejno.
Fotografujeme se u všech možných symbolů polárního kruhu a padá na nás vlastenecké nadšení, když na mezinárodním rozcestníku objevujeme "Praha 2222 (Turnov)".
Z celé té přehršle stánků a prodejniček nakonec silný zážitek v symbolickém stanu (uzené ryby!) a nákup CD Laponských joiků. Malér, zabubnovali jsme si šamanský na buben a to nás poznamenalo. Při neorganizovaném courání okolo objevujeme chaloupku na kuří nožce (kurník?!), reálný laponský stan i s kožešinami (a kromě nás dvou nikdo v něm) a vylézáme na vyhlídkovou věž mírně rezatého typu. Kdo proboha přišel na to, že právě Hercegovina je lautr rovina. Co je to potom tady?!.
Překračujeme magickou hranici 66° 35' 32'' severní šířky a hurá dál na sever - do Laponska.
Galerie
Zpět - Skandinávie
Předchozí díl - Švédsko na skok
Pokračování - Laponsko čili Siida
Nahoru
Zavřít okno