Cesty - Dračí doupě - Skřeti

Skřeti

Skřeti jsou odvrácená tvář elfů. Elfové jsou krásní a ušlechtilí, skřeti škaredí a zlí. Aspoň tak to tvrdí tradice. Jisté je, že tato dvě plemena mají spolu společného víc, než jsou obě ochotna připustit.
O skřetech se hlavně velmi málo ví. Jednak málokomu vůbec stojí za studium (zpravidla jsou považováni jen za obtížné škůdce), jednak jejich komunity jsou velmi uzavřené a nikoho mezi sebe nepustí. Ten třetí důvod je, že se během věků jednotlivé jejich rody od sebe výrazně diferencovaly způsobem života i vzhledem, takže se zobecněním jakýchkoli poznatků o skřetech jako takových je potíž.

Původ

Původ skřetů je stejně starý a záhadný, jako původ elfů a mnozí odvozují, že obojí pocházejí odněkud z jiného časoprostoru. Elfům dovolily jejich schopnosti vybudovat si v našem světě důstojnou existenci, skřeti se stali věčnými nomády a vyvrheli. Jejich pravlast zřejmě byla temná nebo s výrazně jiným spektrálním složením světla (ale kde na Zemi nebo snad jiné části známého vesmíru by to mohlo být ?!), protože skřetí kůže je alergická na přímé sluneční světlo. Proto se skřeti pokud možno vyhýbají přímému slunci a nejaktivnější jsou v noci.

Náš svět skřeti za domov nepovažují. Cítí se v něm jako nevítaní vyhnanci, nenavazují žádné vztahy k místu pobytu ani k obyvatelům v sousedství a pohybují se sem-tam jako věční nezakořenění kočovníci. S trochou nadsázky bychom vlastně mohli s určitou básnickou licencí hovořit o jakési skřetí diaspoře.

Existuje dokonce nepodložená zpráva o kronice mytického Rin-Vita, v níž se vyskytují zmínky o příchodu skřetů branou mezi světy z domova zničeného podivnou válečnou katastrofou, po níž "zlé světlo" ničilo vše živé…

Vzhled

O skřetech se tvrdí, že jsou přinejmenším oškliví, je to ale trochu klam. Jejich na slunce přecitlivělá kůže je nutí zakrývat si co největší plochu těla, nezakrytý obličej si často natírají hlinkami nebo různými mastmi a ani časté chronické ekzémy (jejich obvyklá reakce na přebytek jiného světla než šera) jim na kráse nepřidávají. Také značná ledabylost v oblékání a zvyk nosit neforemná zavazadla na zádech přispívají k rozšířenému tvrzení, že jejich těla jsou křivá a zkroucená. Ve skutečnosti jediná výraznější odlišnost od proporcí ostatních humanoidů spočívá v tom, že zpravidla mají krátké nohy a dlouhé paže.

Skřeti také poměrně špatně vidí, zejména v ostrém světle. Jejich oči jsou vyladěny na šero a na malé vzdálenosti. To je také jeden z důvodů, proč preferují kontaktní způsob boje a střelců je mezi nimi málo. (Ostatně jejich zorničky silně připomínají uspořádáním oči plazů – kolmo postavená štěrbinovitá zornice svědčí o jiném původním prostředí. Málo kdo to ví, protože kdo pohlédl skřetovi zblízka do očí, nedostal už většinou příležitost, aby o tom kdykoli a kdekoli promluvil.)

Jednotlivé skřetí klany se mezi sebou mísí jen velmi málo, proto se po tísíciletích izolace jejich vzhled vzájemně dost odlišuje. V jejich rodech je také patrný častý výskyt deformit a genetických obtíží kvůli limitovanému mísení krve. Většina z nich je nevysoké postavy, mají kratší nohy, mohutný a svalnatý trup a dlouhé silné paže. Díky tomu je jejich chůze trochu klátivá a působí nemotorně. Zdání klame, skřeti jsou jednak rychlí a obratní, jednak velmi vytrvalí v běhu i v pochodu.

Poměrně výrazná hlava je nasazena na zpravidla kratším silném krku. V obličeji dominují výrazná ústa s mohutnými čelistmi a silnými zuby. Oči působí dojmem jako by byly malé a hluboko zapadlé, souvisí to ovšem s tím, že skřeti využívají různých druhů ochrany a přistínění zraku. V denním světle se často chrání různými polomaskami, štěrbinovými „brýlemi", nebo aspoň vhodně upravenou pokrývkou hlavy. Barva vlasů je nečastěji tmavá, ale liší se klan od klanu. Vlasy jsou obvykle kudrnaté, udržované, ostříhané nakrátko. Vousy jim zpravidla příliš nerostou. (V této souvislosti je zajímavé, že některé klany si naopak potrpí na vlasové ozdoby, často dokonce splétají vlasy poražených nepřátel a zdobí si jimi čapky, přilby a helmice, což působí přinejmenším zvláštním dojmem.)

Oblékání

S oblékáním a módou se skřeti příliš netrápí. Na oděv mají nároky hlavně praktické. Musí pokrývat celé tělo a přitom dovolit volný pohyb. Materiál je takový, jaký se zrovna sežene. Často skřet sestaví jednotlivé součásti různého původu tak, aby na sebe nějak pasovaly. Pokud může ovlivnit barvu, volí tmavou (nutno podotknout, že materiál jakékoliv barvy se po delším používáni skřetem stává tmavým). Skřeti si také příliš nepotrpí na hygienu (viz výše uvedené problémy s přecitlivělou odkrytou kůží), šaty nosí, dokud se nerozpadnou, a protože jsou často na cestách, jednoduše na sebe natáhnou vše, co mají.

Téměř vždy mají skřeti na sobě pokrývku hlavy, velmi často mají i tvář zakrytu polomaskou, také ruce si chrání rukavicemi. Pokud mají tu možnost, nosí zbroj nebo aspoň přilbu.

Strava

Cokoli. Jejich specialitou je trvanlivá strava vhodná k dlouhému cestování. Vynikají v pestré úpravě sušených mas a vyrábějí různé „kalorické bomby" na způsob pemikanu. Pro zhýčkané neskřety je to ovšem potrava poživatelná jen s obtížemi, o chutnosti nemluvě. Odtud pravděpodobně pramení nepodložené pomluvy, že se skřeti živí masem nepřátel či zajatců.

Na druhé straně ovšem rozhodně nejsou vybíraví… a kdyby byl hlad a nic jiného po ruce než ruka nebo noha…?! (Nutno ovšem poznamenat, že oni sami se necítí být bližními ostatních humanoidů – a to ve smyslu psychologickém i biologickém, což dokládá také nemožnost křížit se – tedy produkovat životaschopné potomky – s jinými rasami. Možná to nějak souvisí i se záhadou jejich původu. Bližního z téhož klanu by ovšem nikdy nepozřeli. To by pro ně byla nepochopitelná svatokrádež.)

Biotop

Za svá sídliště si skřeti vybírají převážně podzemní prostory, lhostejno zda přírodní nebo umělé. Na rozdíl od trpaslíků je ale nebudují. Vezmou za vděk tím, co najdou, případně si vybojují. Získané prostory si upraví jen velmi jednoduchými prostředky. K orientaci v tmavých prostorách jim pomáhá jejich vynikající sluch. Neumí vysílat ultrazvuk, jako netopýři a někteří další jeskynní tvorové, ale ozvěnu přirozených zvuků dokáží využít tak, že mají velmi dobrou představu o tvaru a velikosti prostoru.

Jako notoričtí nomádi nekladou na úpravu svého sídliště vysoké nároky a jsou vlastně trvale připraveni na příchod, pochod či odchod. Také se nikde nezdrží příliš dlouho, nejvíce několik měsíců. Lidem (nebo jiným rasám), usazeným v okolí, může sice připadat, že nějaké místo je skřety trvale obydleno, ve skutečnosti se tam však skřetí tlupy a klany střídají.

Skřeti nejsou nároční na podnebí a okolí, najdete je ve všech prostředích a podnebných pásech. Jen málokdy žijí v úplné pustině (po jejich delším pobytu se ale kraj pustinou může stát) – jsou totiž způsobem obživy kořistníci a proto v okolí musí být usazeni jiní obyvatelé, u kterých mohou obživu získat.

Jazyk

Jazyk, který skřeti používají, je něco naprosto unikátního a srovnatelného snad jen s dorozumívacím systémem kytovců. Je to totiž jazyk tonální, nikoliv artikulovaný. Žádná jiná rasa jej nedokáže použít nebo dobře napodobit. Skřeti jsou od přírody vybaveni dokonalým sluchem a dobře modulovatelným hlasem s neobyčejně velkým rozsahem, především směrem k vysokým tónům. Pro neskřety je to řeč na poslech velmi neladná, připomínající vřískání.

Kromě „dorozumívacího kódu" má tento jazyk ještě jednu zvláštnost, pro kterou je jen velmi těžko přeložitelný či převoditelný. Značná část komunikace totiž vyjadřuje přímo emoce bez vazby na konkrétní význam, podobně jako hudba. Pro skřety, kteří jsou velmi emociálně založeni, je to nesmírně důležité.

Jednotlivé skřetí rody hovoří značně odlišnými dialekty, proto někdy musí používat obecnou řeč, aby se vůbec mezi sebou domluvili o konkrétních věcech. Pro skřetí mluvidla je jakákoliv klasicky artikulovaná řeč velmi obtížná, přesto mnozí obecnou řeč použitelně ovládají. Tedy celkem dobře rozumí, ale když sami mluví, mají velmi chudý slovník, primitivní gramatiku a používají přemíru zájmen a expresivních citoslovcí (čímž připomínají mluvený projev teenagerů bez rozdílu ras).

Profese

Malé a relativně velmi uzavřené komunity skřetů si nemohou dovolit úzkou specializaci, a tak dělají všichni všechno, specializovaná řemesla neexistují. Snad jen šikovný zbrojíř je ostatními ctěn.

Hlavním zdrojem obživy skřetí komunity jsou především loupeže a krádeže, v menší míře lov a sběr. (Dlužno říci, že ovšem skřeti to za nepravost a nespravedlnost nepovažují, spíše si berou kořist jako jakousi náhradu za těžký osud „vyvoleného" skřetího společenství.) Neznají zemědělství a jejich jednoduchá řemesla slouží jen jejich potřebám. Výjimečně se skřetí bojovníci nechají najmout jako žoldáci, ovšem vojáci jsou to neukáznění a jen málokterý velitel s takovými ve svém vojsku dokáže úspěšně bojovat (v obojím smyslu toho slova). Naloupené zboží skřeti zpravidla prodávají resp. mění za potraviny, zbraně a ostatní předměty denní potřeby. Žádný své cti dbalý obchodník se s nimi nebaví, ale v okolí jejich sídlišť se téměř vždy najde ochotný překupník (nejčastěji z řad lidí), který obchod zprostředkuje a zpravidla na něm šeredně vydělává na úkor lupičů i oloupených.

Boj je pro skřety životní nutností, nebezpeční bojovníci jsou všichni, včetně dětí. Jejich styl boje bývá někdy označován za zbabělý, protože skřetí tlupa útočí jen v převaze, zpravidla ze zálohy nebo pod rouškou tmy. V boji samém jsou skřeti nesmírně obětaví, vrhají se i na podstatně silnější protivníky a nedají se téměř ničím zastrašit. Zdá se, jako by ani neměli pud sebezáchovy.

Umění

Absolutní sluch a dokonalé hudební nadání jsou základní výbavou každého skřeta, jejich tonální jazyk by byl jinak k nepoužití. Pokud by tyto schopnosti byly objeveny jinými rasami, byli by skřeti slavní jako fenomenální hudebníci. Pravda, jejich hudební vyjadřování může být pro konzervativní uši trochu náročné. Atonalitu zavedli do praxe dávno před Stravinským, čtvrtóny ani disonancemi nešetří, takže někteří náhodní pozorovatelé z hlubokosti svého nepochopení pak mluví o „vřískavých skřetíšcích"…

Zpěv a vyprávění jedno jsou. Dalo by se říci, že oč je chudší jejich kultura materiální, o to je hlubší specifická spiritualita, zachycená jejich uměním akustickým. Obřadné vyprávění – zpravidla nábožensky orientované mýty a hrdinské eposy, vynikají melodickou i rytmickou složitostí (jde o obřadný jazyk, běžná řeč je jednodušší). Často bývají koncipovány jako sólo s odpověďmi sboru. Hudební nástroje s výjimkou bubnů a různých perkusí nepoužívají, stačí jim vlastní hlasy. Vokální rovinu ovšem dotáhli k neuvěřitelné dokonalosti. Mají větší hlasový i sluchový rozsah oproti ostatním rasám, mírně posunutý k vysokým tónům. Vysoké C má skřet někde uprostřed rozsahu. Už sama pozice zvuku vyjadřuje některé, jinými prostředky nesdělitelné, významy. Pro představu např. skřety tradovaná „skladba" Pláč nad ztraceným domovem, byla s nepochopením popisována jako křik neexistujícího tvora – nazgůla. Ovšem i hudebně tupých jedinců neskřetího původu se nepochybně dotkla hluboká a intenzivní expresivita tohoto díla.

Mimo tyto hudebně-literární opusy se skřeti umělecky neprojevují, zejména ne výtvarně. I jejich předměty denní potřeby jsou tvarově hrubé, nezdobené, přísně funkční. Snad za to může život v šeru, že vizuálním podnětům skřeti nepřikládají velký důraz. Ostatní rasy je proto často považují za primitivní a uměleckého vyjádření neschopné.

Společenská struktura

Žijí v nevelkých rodových skupinách (tlupách), čítajících nejvýš několik desítek jedinců. Jednotlivé tlupy se mezi sebou prakticky nestýkají, i když žijí nedaleko. Dokonce se k sobě chovají velmi nepřátelsky i jednotlivci z různých komunit. Žoldnéřský kapitán, v jehož vojsku se sejdou skřeti různého původu, musí počítat s jejich neustálými potyčkami a projevy nepřátelství.

Uvnitř komunity žijí skřeti skutečně komunitním způsobem. Prakticky nemají soukromý majetek (jen oděv na sobě), vše co dělají, dělají ve prospěch celé skupiny. Jednotlivci jsou zcela podřízeni celku, individualita se neuznává. To se týká dokonce vztahů nejosobnějších – trvalé páry nebo rodiny neexistují, o děti se starají všichni společně.

Gender aspekty

V době, kdy se skřeti objevili v našem světě, byl zřejmě mezi nimi běžný matriarchát. Ve značné části komunit (zejména těch méně ovlivněných neskřetím okolím) je tomu tak dodnes. Skřetice jsou (ostatně jako samice mnohých druhů dravců i šelem) silnější, odolnější i agresivnější než jejich druhové. Ti pak hrají druhé housle.

Tam, kde se časem tento stav změnil, panuje víceméně rovnost pohlaví a velmi malá diferenciace rolí.

Vztahy

Jejich vztahy je možno popsat jako velmi specificky komunitní. Skřeti se obětují své skupině až k hranici naprosté ztráty individuality. Nejen že nemají soukromý majetek, oni nemají ani soukromý život. I autoritu svých vůdců chápou jako zosobnění „božské" vůle skupiny.

Výchova

Všechny děti jsou celé tlupy, není důležité, kdo jsou rodiče. Dospělí se o ně starají velmi pečlivě a obětavě. Jsou-li staří na výpravě, zpravidla zůstávají malá skříťata pohromadě v jeskyni pod dozorem někoho ze starších. Při pochodu je nosí na zádech a střídají se při tom rodiče i nerodiče.

Sotva děti odrostou natolik, že udrží zbraň (a to je po pár letech), vytvoří dětskou tlupu, která vyráží na výpravy do okolí. Někdy je vede někdo zkušenější, někdy vyrazí samy. Protože výuka ze strany dospělých je značně autoritativní, malí skřeti si rádi užijí trochu samostatnosti. Existence dětských tlup je jedním ze zdrojů zvěstí o značně rozdílných velikostech skřetů – ostatní nepoznají skříťata a považují je za jinou odrůdu skřetů. Ostatně skřetí děti se vůči ostatním humanoidům dětsky nechovají a jsou stejně nebezpeční, jako skřeti dospělí.

Výuka

Děti se učí především napodobováním a vlastními zkušenostmi. Formální výuku obvykle zajišťuje někdo ze starých, který učí děti především náboženským zpěvům a věrouce. Čtení a psaní neznají, ostatně jejich tonální jazyk žádným běžným způsobem zapisovat nelze, ani do not ne. Zato se dobře pamatuje (těm, kteří mají absolutní sluch). Počítání se omezuje na „kupecké počty" zpaměti. Každý skřet oplývá (z našeho hlediska) fenomenální pamětí – jiná pokladnice uchování informací neexistuje. Díky specifikám tonálního jazyka však existuje cosi jako „zvukové písmo" nebo systém mnemotechnických pomůcek. Obdobně fungují i zpívané příběhy.

Náboženství

Víra má v životě střetů velký význam. Ačkoliv jejich náboženský systém se během doby (podobně jako jejich jazyk) rozrůznil, společné základy zůstávají patrné.

Náboženství skřetů je přísně monotheistické, jméno a slova pro označení „bůh" splývají, ale liší se komunitu od komunity. Tento bůh (nebo bohyně – není možno rozlišit rod) je viděn jako velmi přísný a trestající, s velkými a nejasnými požadavky na své věřící. To on je vykázal za nějakou dnes už nejasnou vinu ze starého domova a oni musí bloudit, dokud se neusmíří a nevezme je zpět. Cesta k onomu usmíření vede přes zachování věrné oddanosti a nepřátelství ke všemu ostatnímu živému.

Úlohu žrece (a je to úloha velmi vážená) zpravidla plní nejstarší z komunity, často má větší vliv než náčelnice (u některých komunit tyto funkce splývají). Žrec řídí náboženské obřady, které se skládají hlavně ze společných modliteb. Žrec zpívá některý z mýtických textů a posluchači se na patřičných místech přidávají sborem nebo odpovídají. V nábožensky význačné dny (které nejsou odvozeny od astronomických událostí jako třeba slunovrat, ani nesouvisí s běžným kalendářem) bývají bohoslužby delší a složitější. Den svátku určuje žrec podle pravidel, která jsou naprosto záhadná a ostatním nesrozumitelná.

Pohřební obřady

Smrt je mezi skřety tak častým hostem, že jim dávno zevšedněla. Také jejich potlačená individualita způsobuje, že smrt člena komunity za zájmy celku je považována za něco zcela samozřejmého, co není třeba upravovat nějakým rituálem.

Jedinou výjimkou je smrt některého z nejvýznamnějších členů komunity např. náčelnice (přesněji Velké matky - to je pouze obecné označení funkce, náčelnicí Velkou matkou tedy může být i muž) nebo žrece. Pak následuje složitá procedura ustanovení nástupce. Je obvyklé, že pořadí nástupnictví je předem určeno (věkově nebo si každý náčelník určí své nástupce sám). Designovaný nástupce musí provést velkou bohoslužbu, během které musí přesvědčit všechny ostatní (emočně, ne argumenty), že je ten pravý. Pak ho přijmou za novou autoritu a podřídí se. Žádné projevy demokracie jako třeba volba hlasováním mezi skřety nepřipadají v úvahu.

Hodnoty a etika

Hlavní hodnotou je naprostá oddanost skupině a pevnost ve víře, což spolu úzce souvisí. Jinak je dovoleno vše, co posílí komunitu.

V genech a v náboženství mají skřeti také vepsánu nezpochybnitelnou úctu k autoritě. Pokud někoho za autoritu přijmou (a to je sakra obtížný úkol pro každého vůdce), jdou za ním naprosto oddaně a dokonce jsou schopni překonat kvůli tomu vzájemné rozpory. Na ostatní působí skřeti jako vznětliví, hádaví a rvaví. Dávají své emoce najevo velmi bouřlivě a jejich způsob řeči ještě výsledný dojem posiluje. Uvnitř komunity ale jen velmi zřídka dojde ke skutečné rvačce se zraněním či smrtí. Mezi skřety z různých rodů, třeba ve vojsku, už sebezáchovné mechanismy nefungují a bitka s tragickými následky může snadno vzniknout i z malicherné příčiny. To vše se ovšem děje jen „v klidu". Na výpravě nebo v boji působí skřeti jako by byli bez nervů, reagují dokonale účelně a chladnokrevně. Možná je to pro ně rovněž specifický emotivní stav, byť např. lidem ne zcela pochopitelný.

Skřeti žijí hlavně přítomností. Důležité je „teď a tady" (případně „nějak bylo - nějak bude"), proto jejich schopnosti plánování a vytváření dlouhodobějších strategií jsou nevalné. Z hlediska ostatních ras neumějí hospodařit, dávají přednost okamžité spotřebě. Zajímavý je vztah skřetů k bohatství. Skřeti v podstatě nechápou soukromé vlastnictví a příliš ani vlastnictví vůbec – obchod je něco, na co si časem zvykli, ale co se příčí jejich přirozenosti. Shromažďují zlato a cennosti, protože ze zkušenosti ví, že se dají výhodně směnit a přitom jsou snadno přenosné, což je pro nomády výhoda. Šperky nepovažují za krásné, s penězi neumějí hospodařit. I zde jsou mezi tlupami velké rozdíly, ty „civilizovanější", které se pohybují víc v okolí lidských sídel, si na peníze zvykly, ty „divočejší" je často vůbec neznají a nechápou.

Vědy

Věda a vědecký způsob uvažování je jim cizí. Ne, že by byli hloupí, ale systematičnost a analytický způsob myšlení není jejich „šálek čaje". Blízcí by snad byli čemusi na způsob intuitivního mysticismu. Navíc jejich životní styl nedovoluje větší specializaci, tedy ani na „vědce" a laiky. Jejich znalosti, ať už o přírodě nebo řemeslné, nejsou utříděny do nějaké soustavy a sdílejí se pouze jako zkušenosti a izolované poznatky.

Postoj k magii

Skřeti sami magii neprovozují, ale její projevy u jiných je nijak neudivují. Jejich život je založen na emocích a ne na logických analýzách, co je a co není možné. Magii tedy chápou jako cosi na způsob specifické emoce okolního světa. Magik tak pro ně představuje něco na způsob rezonátoru či retranslační stanice pro pocity „světa". Např. útočná kouzla jsou jen zesíleným odrazem hněvu, magické léčení koresponduje s projevy vztahu či lásky. Teleportace je pro ně jen zvýrazněním pohybu apod.

Vztah k jiným rasám

Proti všem ostatním rasám jsou skřeti v trvale nepřátelském vztahu. Snad cítí i určitou závist (ostatní mají domov, jenom je bůh vyhnal), také jejich víra jim říká, že přizpůsobit se (tedy usadit se, asimilovat se…) by bylo zradou na konceptu vlastní vyvolenosti.

Vztah mezi skřety a ostatními rasami je také zatížen množstvím nedorozumění, vyplývajících z velmi odlišné mentality skřetů i z nesrozumitelnosti jejich jazyka a duchovního světa vůbec. Skřeti jsou zpravidla vnímáni (pokud vůbec jsou vnímáni i jinak, než jako škodná, kterou je třeba na potkání hubit) jako uvřískaní ukřičení špinaví pobudové, agresivní zloději a rváči. O důvěru a porozumění žádná ze stran neusiluje.

Zpět Zpět na Dračí doupě/Rasy
Jirka a Iva, 2004 a 2005