Barbaři

Vzhled

Velmi statná postava, tělo většinou až atleticky stavěné. V obličeji obvykle výrazněji vystouplé čelo a brada. Celkově by byli jistým syrovým způsobem krásní, není to však hodnota, na které by si zakládali. Neholdují příliš ani čistotě ani klasicky upravenému vzhledu. Naopak špínu považují za zdravý ochranný prvek a svými zraněními nebo jizvami se spíše pyšní. (Dokonce se proslýchá, že si občas vytvářejí některé umělé pomocí řezných ran zasypaných popelem – obdoba jakéhosi tetování – aby tak dokazovali svou statečnost a neohroženost.)

Oblékání

Preferují převážně kožené a kožešinové oděvy, event. hrubé tkaniny z přírodních vláken (jsou dobří lovci, ale spíš sběrači než zemědělci, k plátnu přijdou občas výměnným obchodem). Jejich ústroj se vyznačuje jistou syrovostí, která koresponduje s jejich vzhledem. Funkčnost staví vysoko nad zdobnost, což je na oblečení znát (jiný přístup – a to i v hygieně – mají za nepřípustnou změkčilost… těmi, kdo to snad vidí jinak, po právu pohrdají). Šaty se nosí denně a nevyměňují se, dokud se nerozpadnou. Nicméně dobrou zbroj či zbraň dokážou barbaři velmi dobře rozpoznat (mají pro to jakýsi šestý smysl) i ocenit.

Životospráva

Základem stravy je maso, maso a pro změnu zase maso. Díky zvláštnostem svého zažívacího traktu z něho dokážou barbaři čerpat živiny i látky léčivého typu (taky se živí více než čím jiným lovem). Dokonce to maso ani nemusí být moc tepelně upravováno. Když není vyhnutí, jako ortodoxní všežravci vezmou za vděk vším, co je. Ale maso je maso. Pijí převážně pramenitou vodu a svým nepřátelům krev. Na to, že ji sami nevyrábějí, a tudíž nejsou trénováni, projevují pozoruhodnou schopnost přežít bez následků obrovská množství zkonzumované medoviny.

Biotop

Žijí v drsných krajích, kde by málokdo jiný vydržel. Zpravidla se o ně nemusí přetahovat s nikým jiným, než s lidmi. (Tedy mají klid jen do doby, než lidé zjistí, co tam mohou získávat, pak obvykle barbary vypudí někam dál, do končin ještě nehostinnějších.)

Profese

Nejčastěji se realizují jako lovci či válečníci (a mají k tomu zatraceně dobré vrozené předpoklady), velmi výjimečně jako kouzelníci – to pak ovšem jejich příbuzní vnímají jako jistou nikoli nepodstatnou osobní podivnost až zvrhlost.

Ačkoliv jsou skvělí bojovníci, jsou mizernými vojáky, protože neuznávají formální autority a neradi se přizpůsobují podivným strategickým postupům formálních vojenských velitelů. Slovo rojnice nebo obchvat považují spíše za urážku než za povel, což ostatně souvisí s jejich přímým a svým způsobem nezáludným způsobem boje. Naproti tomu jsou skvělými, byť poněkud nápadnějšími, průzkumníky, ještě lépe „partyzánskými“ záškodníky. Nepotkáte je příliš často mezi organizovanými žoldáky, spíš jako jednotlivci doprovázejí kupecké karavany (a těší se jako „malí Jardové“, kdy je konečně někdo přepadne, že aby mu ukázali, zač je toho loket).

Umění

Válečnictví a boj je pro ně uměním a víc než to - je to přirozený způsob života. Libují si ve vyprávění (často poněkud přehnaných) hrdinských příhod. Některé z nich se postupem času staly všeobecně známými legendami a předávají se vyprávěním z generace na generaci (nutno poznamenat, že si je občas bezostyšně přisvojují za své jiné rasy – jak si ostatně myslíte, že vznikla pověst o Bivojovi?!). Psanou literaturu neuznávají.

Hudbu provozují ryze barbarskou – bicí a poněkud drsnosrsté dechové nástroje, občas pokus o jednoduché strunné smyčcové nástroje… pro většinu ostatních plemen je to dost neposlouchatelné a upřímně řečeno, že by někdy někde existoval nějaký barbar – bard, není známo kronikám aniž kronikářům.

Společenská struktura

Tvrdá hierarchická struktura uvnitř tlupy (z několika tlup zpravidla propojených pokrevními pouty se skládá kmen či klan). V čele stojí náčelník, který musí vždy po čase prokazovat svou způsobilost (zejména fyzickou) a zdatnost, aby mohl vykonávat tuto funkci. Autorita náčelníka je založena na jeho schopnostech, momentální síle (spíše tělesné než duševní), pověsti lovce a bojovníka, jeho postavení není dědičné.

Barbaři jsou sice přesvědčení individualisté, ale pokud přijmou někoho za náčelníka (třeba dočasně, na jednu výpravu), respektují jej. Jsou také naprosto věrní, zrada v boji je pro ně těžko pochopitelná a naprosto odsouzeníhodná.

Gender aspekty

Muži a ženy zastávají ostře oddělené pozice i práce, třebaže v případě ohrožení dokážou být ženy pro nepřítele stejně nebezpečnými protivníky jako muži a vyznají se poměrně slušně také v lovu. (Naopak muži mají poměrně vytrénované základní léčitelské dovednosti – tedy spíše léčení zranění než nemocí.) Průměrný barbar-muž obvykle na ženy zahlíží poněkud svrchu a není vyloučeno, že ženy totéž činí ve vztahu k mužům (ovšem výhradně, jen když je tito neslyší a nevidí).

Vztahy

Barbaři žijí dosti „pro sebe“. Ve vztazích i řadě jiných životních hodnot upřednostňují současný požitek před dlouhodobou perspektivou. (Jejich vnitřní filozofie by to nejlépe vystihla obratem „co je dnes, nemusí být zítra“.) Podmanění slabšího silnějším mají za základní princip světa a života a respektují jej, oboustranně.

Výchova

Do určité doby je dítě, jeho výchova i péče o ně, výhradně v kompetenci matky. Od tohoto věku se pak chlapci stávají součástí kmenové mužské komunity. O další výchově dětí ženského pohlaví se moc neví (barbarky jsou v tomto ohledu dosti nesdílné). Většina dovedností se předává cvičením a nápodobou – obecně jsou barbaři navenek k vlastním dětem dosti tvrdí, spíše však jde o vnější tvrdostí maskovanou citovost. (Dávat city najevo se u nich totiž pokládá za nežádoucí změkčilost, a to zejména tehdy, když jde o city pozitivní.)

Výuka

Učí se hlavně přímou zkušeností, nápodobou nebo pokusem a omylem. Mladíci jsou postupně bráni dospělými muži na lovecké výpravy a přebírají od nich dovednosti a vědomosti o zvěři a pobytu v divočině. Později si mladí barbaři „doplňují vzdělání“ při samostatných cestách na zkušenou, ale v podstatně náhodně, nesystematicky a nestrukturovaně. Až na výjimky jsou negramotní a knižní vědomosti pro ně nepředstavují žádnou hodnotu.

Existují ne zcela doložené zprávy o využívání jizev na vlastním těle jako určitého sytému mnemotechnických pomůcek pro zapamatování významných životních událostí (obdoba uzlového písma).

Náboženství

Zpravidla přírodní polytheismus bez nějaké pevné struktury a věrouky. Svět barbarů je zabydlen duchy, které je dobré si předcházet, třeba částí ulovené kořisti, a zbytečně nerozhněvat (já dám dnes tobě, ty dáš příště štěstí na lovu mně). Tito duchové nejsou pro barbara všemocní pánové, kterých je třeba se bát (ostatně správný barbar se přece nikoho nebojí), spíš sousedé, se kterými je lepší vycházet dobře. Zpravidla ani nemají jména, nikoho nezajímají jejich vzájemné vztahy a nevyprávějí se o nich legendy. Přesto mají svou nezanedbatelnou váhu.

Obřady

Centrálním rituálem je zkouška dospělosti (zpravidla obtížný úkol, nebezpečná cesta, ulovení nebezpečného tvora či jinak mezní situace), která má ověřit kvality uchazeče o pozici dospělého bojovníka. Jestli existuje něco obdobného pro barbarky, není známo. Pravda je, že se občas některé z nich objevují z ne zcela jasných důvodů ve vnějším světě a není obvykle radno je dráždit. (Možná je pro ně ovšem tou pravou zkouškou dospělosti přežít a vydržet s barbarem.)

Se svatbou se moc nenamáhají, prostě si tu ženskou „uzmou“ a basta. Barbarky jsou ale svému partnerovi často překvapivě věrné. Jinak žijí relativně pospolitě spíše ženy než muži. Ženy také udržují cosi jako rodovou pospolitost a povědomí o pokrevním příbuzenství (intuitivní eugenika). Náznaky rodin jsou neorganicky rozptýlené v barbary obývaném teritoriu.

Pohřební obřady

Ostatní rasy barbary pomlouvají, že své zestárlé příbuzné pojídají. Nebo že je nechávají samotné v lesích a v horách napospas divé zvěři. Není to samozřejmě pravda. Barbaři se prostě vysokého věku nedožívají, zpravidla zahynou někde na lovu nebo v boji. Pokud už vůbec k výjimce dojde, je starý barbar všeobecně ctěn a vážen, protože přežít tak dlouho jistě vyžaduje mimořádnou statečnost, moudrost i pořádnou dávku štěstí.

Ty barbary, kteří zemřou „přirozenou smrtí“ někde na bojišti nebo v pralese, zpravidla není čas ani možnost pohřbít. Pokud to situace dovolí, vezmou si spolubojovníci nějakou drobnost z výstroje padlého a věří, že tím na ně přejde část jeho válečnických dovedností a zkušeností. Mrtvé tělo pak zarovnají kameny a hlínou ve tvaru jednoduché mohyly.

Hodnoty a etika

Většinou jsou nezáludní a v jednání i boji přímočaří, občas má někdo tendenci toho zneužít a zmanipulovat je. To že jsou hloupější než lidé, je sprostá pomluva. Mají spíše poněkud jiný druh inteligence. Jejich uvažování není analytické, ale víc intuitivní, než lidské.

Barbaři si velmi váží síly a dovednosti v lovu a zacházení se zbraněmi, naopak celkem nic jim neříká formální hierarchie. Pokud někoho uznají za autoritu, tak pro to, co umí nebo dokázal v boji či lovu, ne proto, že má na rameni frčky. Také příliš nechápou námezdní vztah, což bývá častým zdrojem nedorozumění pro ty, kdo si chtějí najmout barbarského bojovníka jako ochranku. Barbara nekoupíte za peníze, ale když bude chtít, pojede s vámi a bude vám dokonale věren, mzdou nepohrdne, ale bude ji brát jako přilepšení navíc.

Jejich vztah k majetku je neurčitý, v podstatě mu nerozumí v tržním „lidském“ smyslu, ale po svém. Málokterý barbar má víc, než co unese. Dobrá zbraň, dost peněz na útratu v krčmě, na co mít toho víc? Pokud si cení jisté formy bohatství nebo „přepychových“ předmětů, pak jako symbolu svých vítězství v boji. Občas se pouštějí do výměnného obchodu, který ale pro ně málokdy bývá výhodný – nejsou příliš dobří obchodníci, neumějí moc vyjednávat nebo smlouvat. Pokud někteří přicházejí do častějšího styku s civilizací, naučí se zacházet s penězi, ale ne peníze šetřit. Co barbar vydělá (zpravidla jako lovec, bojovník, ozbrojený doprovod apod.) dokáže utratit klidně i za jedinou noc v krčmě. Významně upřednostňují intenzitu života před pouhou délkou.

Barbaři také nejsou expanzivní. Nemají touhu zvětšovat svůj majetek, území nebo moc, nanejvýš svou slávu. Také nechápou jinou motivaci u jiných a neumí se vůči ní bránit. I to je jeden z důvodů, proč je ostatní rasy vytlačují až na okraj obyvatelných území. Přes svou individuální sílu jsou jako společenství velmi slabí a nejrůznějšími vlivy zranitelní, proto jich rychle ubývá.

Dlouhodobé plánování a strategie není jejich silnou stránkou. Zpravidla žijí přítomností. Minulost je materiálem pro vyprávění, budoucnost není zajímavá, pokud v sobě neskrývá výzvu k hrdinskému zviditelnění se.

Vědy

Většinou spíš pomlčet. Pokud náhodou umějí číst, tají to před svými blízkými a není výjimkou, že se to považuje za změkčilost a odchylku od dobrých mravů. Někdy používají např. jizvy na vlastním těle jako jakousi pomůcku k vyprávění. Na druhé straně dokážou přežít v neuvěřitelně komplikovaných a nepříznivých podmínkách (je ovšem otázka, zda je to umění nebo věda). Mají spoustu praktických vědomostí o přírodě, počasí, chování a zvycích zvířat, dovedou se skvěle orientovat v neznámém terénu a nahrubo předpovídat počasí.

Postoj k magii

Pokud se vyskytuje, pak ve formě surové energie a často nekontrolovatelných výtrysků magických sil. Barbaři nerozlišují magii od přírodních sil a nesnaží se o lidské „racionální“ pojetí světa, takže je projevy magie nevyvedou z míry. Cíleně magii nepoužívají, výjimky potvrzují pravidlo.

Koníčky

Barbaři jsou velmi pyšní na svou sílu a obratnost, proto celkem pravidelně cvičí a posilují. Vymysleli a provozují několik vesměs silových sportů (hod kládou, vzpírání balvanu, zápas ve volném stylu apod.), soutěže v nich jsou oblíbenou zábavou pro celé rody. Koníčkem a určitým sportem je pro ně také lov vlků a některých jiných šelem.

Vztah k jiným rasám

Každý barbar je hluboce přesvědčen, že on sám je pupek světa a jen málokoho si váží. Pokud někoho přijme, pak na rase moc nezáleží, spíš na profesi. Barbaři najdou společnou řeč s lidskými i jinými válečníky (v nouzi i s hraničáři) a vůbec s většinou milovníků divočiny, boje a lovu. Naopak neváží si příliš usedlých obyvatel. Mají cit pro zbraně a proto dělají výjimku a oceňují zbrojíře a kováře. Je dosti pravděpodobné, že nechápou až nesnášejí systemizované čaroděje a ještě podivnější profese jako např. alchymisty a podobnou havěť. Zloději je občas dosti štvou. Při jejich důrazu na fyzickou sílu se někdy dívají svrchu na představitele drobných ras (především hobity a kudůky), elfové jim nejspíše připadají v mnohém značně změkčilí a ne zcela pochopitelní.

 Zpět na Dračí doupě/Rasy

 Nahoru     Zavřít okno