Ztracený klíč a tajná pokladnice

V jednom zámku žil král a princezna. A měli tam tajnou pokladnici. A ta byla zavřena na sedm zámků. Ty zámky od nepaměti nikdo neotevřel, tak byla ta pokladna tajná. Všichni ale věřili, že skrývá nesmírné bohatství a že proto je pan král tak mocný a nikdo se mu nemůže postavit na odpor.

Jednoho strašlivého dne, kdy se nad celým královstvím honila bouře s vichřicí, přilétla s nimi i Ohyzdná Obluda (to je jméno a popis zároveň, také se jí říkalo Nevídaný Netvor). Usadila se v horách, kde před jejím příchodem byly krásné lesy a pastviny, jenže její smrdutý dech a jedovatý pohled vše zničil a hory byly rázem pusté a bezútěšné.

Samozřejmě v království vypukl velký poplach. Sešel se Rytířský Generální štáb, proti Obludě vytáhlo královské vojsko, jenže odhodlanost generálů a statečnost vojáků nestačila. Obluda šířila děs a hrůzu, koně se plašili, lidé padali, vše živé hynulo. Král tedy poslal pro kouzelníky, čarodějnice, zaříkávače, šamany a léčitele. Dopadli podobně, jako vojsko, to znamená bez úspěchu. Potom král povolal horníky, kovkopy a tuneláře, aby Obludu zavalili v jejím doupěti skalami. Nevídaný Netvor vylezl z prachu a balvanů silnější a strašlivější než dříve. Šlechta i prostí lidé se rozprchli, království se vylidnilo, král seděl sám v trůnním sále, držel hlavu v dlaních a tiše si zoufal.

Tak ho našla princezna. Král když ji uviděl, se trochu vzchopil a řekl: „Musíme otevřít tajnou pokladnici, nic jiného nám nezbývá. Snad v ní najdeme dost pokladů, aby zaplatily hrdiny nebo mudrce z dalekých zemí, kde Nevídaného Netvora znají a umí ho zahnat. Jenom nevím, kde je od ní klíč. Nejvyšší veřejný rada utekl, Nejvyšší tajný rada se ztratil neznámo kam."

Princezna odpověděla, že pokud si pamatuje z vyprávění své maminky královny, která před několika lety zemřela, žádný rada nic neví a ani nikdy nic nevěděl. Pokladnice byla vždy tak tajná, že vlastně nikdo už dávno neví, kde klíč leží. Pak král s princeznou prohledali všechny trezory, šperkovnice, skříně, šuplíky a přihrádky ve stolech, sklep i půdu, dokonce vytřepávali knihy v knihovně, jestli není některá z nich falešná neskrývá v sobě klíč. Nenašli nic. Pokladna byla v nejhlubším zámeckém sklepě za sedmerými dveřmi. Král s princeznou sešli po točitém schodišti, postupně ty dveře otevřeli, zahánějíce při tom myši a pavouky, až došli k těm posledním, zašlým, rezatým, které byly osazeny přímo do skály. Malým okénkem vysoko pod stropem pronikl dovnitř měsíční paprsek a na dveřích bylo možné rozeznat nápis:

Železný klíč mečem mrazí,
Zlatý pálí chtivostí,
Kamenný mne do tmy srazí,
Živý živé uhostí.

Král dveře prohlédl, prozkoumal a proklepal, nic nenašel, ani klíčovou dírku ne. Odhadoval tloušťku a druh materiálu. Pak s nimi zalomcoval, udeřil do nich pěstí, nohu a jilcem meče. Dveře byly jako skála, ani se nehnuly. Rozhořčen odešel. Princezna pak dveře pohladila a ukápla slzu. Slza se v šeru sklepa rozzářila a na zem dopadla jako drahokam. Jenže dveře byly stále zavřeny.

Zatímco král chodil po zámku a shledával nářadí, vrtáky, sochory a kleště, princezna si sedla na zahradu. Zahrada byla za těch pár posledních týdnů neudržovaná, protože mladí zahradníci šli s vojskem a staří s uprchlíky. Princezna se sehnula k růžovému keři, který byl celý zapadaný spadlým listím, a oklepala mu větvičky. Plakala při tom z lítosti i z bezmoci. Nakonec s pláčem usnula.

Zdalo se jí, že vidí svou matku, která jí kdysi o tajné pokladnici vyprávěla. V tom snu se k ní matka skláněla, jako když byla princezna malá holčička, a opakovala třikrát ten nápis ze dveří tajné pokladnice. Podala princezně poupě bílé růže a rozplynula se v bílém a zeleném světle. Princezna jí v tom snu marně volala, aby se vrátila.

Princeznu probudilo chladno. Vzpomněla si na svůj sen a podívala se kolem. Na růžovém keři vedle ní bylo bílé poupě, úplně stejné jako viděla ve snu. Ten keř vypadal uschle a je živý, napadlo ji. Utrhla bílé poupě a běžela s ním do zámeckého sklepa.

Otce krále našla princezna jak nadává před dveřmi do pokladnice. Kolem něj ležely polámané a ztupené vrtáky, ohnuté sochory, zlomená páčidla a jiné nářadí. Dveře vypadaly jako netknuté, královo nářadí je ani neškráblo. Princezna podala otci bílé poupě. Král na ně chvíli nechápavě hleděl, ale pak vzal princeznu za ruku a spolu se poupětem dotkli dveří. Dveře zapraskaly, zavrzaly a otevřely se.

Za dveřmi se ukázala temná místnost, ve které nebylo vůbec nic, kromě velké dubové truhly. A když tu truhlu otevřeli, byla také prázdná, jen na dně ležel lehounký bílý šátek. Rozpačitý král po něm sáhl a tu jako by se mu něco zdálo, viděl sám sebe jak jede na koni a v ruce drží meč. Princezna vzala do ruky druhý konec a také se jí něco zdálo, že jde po horské louce plné květin.

Král s princeznou se na sebe podívali, oba pochopili kouzelnou moc toho šátku. A šli ven ze sklepení a rovnou k horám, kde žila Ohyzdná Obluda. Rozbité cesty se jim pod nohama skládaly, uschlé stromy kolem se zelenaly, šedivá jedovatá voda v potocích byla rázem plná života. Obluda vyrazila ze své sluje, kolem ní temno a děs. Princezna se hrozně lekla, ale dál šla za otcem, který nesl v jedné ruce kouzelný šátek a druhou držel její ruku. Přišli až Obludě na dohled a král, který rozhodně nebyl nestatečný, si zakryl tvář. Tu se šátek změnil v bílý zářící meč. Král se vzmužil, napřáhl meč a vrhl se do útoku celou silou. Nevídaný Netvor spatřil nevídanou odvahu a vyděsil se. On, zvyklý děsit jiné. Najednou byl poloviční. Ustoupil a to byl jeho konec. Zničen víc královým odhodláním a princezninou tichou odvahou než mečem, vypařil se do neznáma.

Vyčerpaný král se svalil na zem a meč mu vypadl z ruky. Princezna meče dotkla a tu se změnil opět v šátek. Princezna s ním zatočila dokola a otrávená zem se zazelenala a nedaleko vyrazil pramínek čisté vody. Král si omyl tvář, potřísněnou Obludím jedem a pak šli spolu zpět. V zámku uložili šátek zpět do truhly, zabouchli dveře a slíbili si, že tajemství Tajné pokladnice zachovají. Ono stačilo, že Ohyzdná obluda zmizela, aby se lidé do království vrátili, začali obdělávat pole a zahrady, pracovat v dílnách a vůbec normálně žít. Po království se dál vyprávělo o neuvěřitelném bohatství, které tajná pokladnice skrývá. A král se s princeznou na sebe vždycky podívali a jen se usmáli.

Jirka a Ivča, verše Iva, zima 2004