O třech ztracených penízích

Byl jednou jeden král a ten měl tři kouzelné penízy. Ani už pořádně nevím, jak k nim vlastně přišel. Nejspíš je po někom zdědil nebo dostal k jedenadvacátým narozeninám, kdy se obvykle králové považují za plnoleté. Jen stará chůva tvrdila, že ten balíček, v němž byl měšec s kouzelnými penízi, přinesl neznámý poutník odněkud z Modrých hor, kde (jak se proslýchalo) žil odedávna moudrý čaroděj. Možná to byl opravdu dárek od čaroděje, protože se ukázal jako dárek kouzelný. Král si penízy uložil do skoro prázdné královské pokladnice a do rána tam byly tři hromádky zlaťáků. A příštího dne zase. A další den znova. Asi bylo čarodějovi krále líto, protože jeho království bylo malé maličké a chudé zrovna tak.

Král nejdřív nevěřil svým očím, ale pak si pomalu zvykl. Začal své království pomalu zvelebovat a rozšiřovat. Tu přikoupil kousek pole, tamhle louku, tady zase vesnici a tam rybník. Království rostlo a královo bohatství taky. Jenže, jak už to tak bývá, někteří lidé když mají moc, chtějí víc a ještě víc a pořád víc. Stejně se vedlo i králi. Jeho bohatství sice přibývalo, ale jemu se zdálo, že to nestačí, že to není dost rychle. A tak začal od lidí vybírat čím dál větší daně, za to že je ochraňuje, za to že jim dovolí mít svatbu nebo i pohřeb, za to že jsou zdraví, ale i nemocní. A daně byly pořád větší a větší a nějakou zvláštní náhodou se vybíraly hlavně od těch, co toho až tak moc neměli. Zatímco bohatí dvořané se z nich vždycky dokázali nějak vykroutit (třeba proto, že králi údajně poskytují cenné rady, bez kterých by se neobešel). Nakonec už lidem nezbývalo na živobytí a začali z toho království utíkat pryč. Ono konec konců jinde už asi těžko mohlo být hůř. Ale nedělali to rádi. To víte doma je přece jenom doma. Nakonec se ti nejvěrnější, kteří měli to svoje kdysi malé královstvíčko nejraděj, vypravili za moudrým čarodějem do Modrých hor, aby mu vypověděli své trápení.

Moudrý čaroděj je vyslechl a vydal se za králem. „Tak takhle ty užíváš mého daru, který měl pomáhat všem lidem v království a nejen tobě, ty hamoune jeden hamouňácká?!" spustil na něho. „Tak se ukaž, co jsi zač, když ti kouzla nepomáhají!" řekl čaroděj a odčaroval kouzelné penízy z královské pokladnice - teď přeplněné k prasknutí. „Phe," řekl král, „však já se bez nich docela dobře obejdu, ty obejdo!" „Uvidíme, uvidíme..." pomyslel si čaroděj a zmizel.

A král si žil dál, jak byl zvyklý. Chvíli se skutečně zdálo, že se ni neděje. Bohatství jakoby neubývalo. Ale za nějaký čas zmizeli bohatí rádcové a dvořané, kousek královských pokladů vzali pro jistotu s sebou. (Dokonce si do královské pokladnice pro ten případ prokopali zvláštní tajný tunel - od té doby se v tom království, když kradl někdo bohatý, říkalo, že vlastně nekrade, že tuneluje.) Pak se ztratili námezdní vojáci a palácová garda. Nakonec zmizeli i královi sloužící. Konec konců i oni museli jíst, pít a něco si oblékat ... a vem na dlani chlup...

Král zůstal úplně sám. A zuřil a zlobil se a dupal a vztekal se, nakonec nad sebou a nespravedlností světa i zaplakal, ale ani to nic nepomohlo. Nakonec se tedy rozvzpomněl, že ledacos dovedl, dokud byl ještě králem docela malého královstvíčka, a tak mečem (který do té doby nosil spíš pro parádu) naštípal dříví a rozdělal oheň a z posledních zbytků ve spižírnách si připravil něco k jídlu. Naučil se zase lovit králíky (a dokonce si z jejich kůží ušil nějaké oblečení na zimu). Našel trochu obilných zrnek a pár brambor, ale už byl opatrný a nesnědl je hned, nýbrž si je zasadil v koutku zahrady, aby měl co jíst i napřesrok. Zkrátka nějak se protloukal, byl konec konců mladý a silný. A při tom protloukání pomalu zjišťoval, jak moc práce znamená jídlo a bydlení a oblečení. Že něco udělat a dobře udělat znamená čas a práci a zase práci. Že člověku není lehko, když je sám nebo nemocný a vůbec...

Uplynul rok a den a čaroděj z Modrých hor se na krále přišel podívat. To, co viděl, ho docela potěšilo. „No, vidím, že ještě něco umíš." řekl králi. „Vrátím ti tedy na jeden rok tři kouzelné penízy. A potom se přijdu podívat, jak jsi s nimi naložil. Pokud budeš jednat moudře, nechám ti je další rok. Ale jestli naděláš zase víc škody než užitku, odčaruji ti je podruhé, a pak už ti je nikdy nikdo nevrátí!"

Král se ale už hodně poučil, a tak za ten rok napravil mnoho hloupostí, které před tím natropil. Dokonce začal stavět nemocnice a snažil se, aby v jeho zemi nezůstal nikdo úplně sám jenom proto, že je třeba zrovna starý a nemohoucí. Taky už věděl, co práce dá i ten každodenní život. I to, že král je králem hlavně proto, aby se staral o své poddané. A země zase začala vzkvétat a lidé se do ní rádi vraceli. Čaroděj byl velice spokojen, ale pro jistotu se za králem i za těmi, kteří vládli po něm jednou v roce zastavil, aby viděl, jestli náhodou na tuhle pohádku nezapomněli...

Iva, 2002