Pohádka o vílím tajemství

Když malé holčičky dorůstají v dívky, stávají se z nich víly. To pak za jarních měsíčních nocí tančí na stříbrných lesních pasekách, dokážou chodit bosky po hladinách vod a nepotřebují světlo ve starých hradních katakombách ani v opuštěných štolách svých vlastních strachů a pochybností. Mají totiž světlo v sobě. Když vznosně kráčejí za svým tajuplným cílem, neohne se jim stéblo pod nohou a z jejich slz někdy vykvétají bílé hvězdičky sasanek a z úsměvů rostou voňavé petrklíče.

A potom si je někdo najde, ztratí se v jejich očích a odvede si je domů, a ony se stanou něčí milenkou, matkou, tetou a kamarádkou anebo přátelskou a pečující průvodkyní na dlouhé cestě životem. Trochu se ohnou, aby nepřečnívaly druhé a nerušily je v rozletu. Ztlumí své vnitřní světlo, aby nevylekaly. Přivřou okouzlené oči, protože tančit lze ve svátek, ale teplých večeří, uklizených domácností, umytých oken a vypraného, vyžehleného a zašitého prádla je zapotřebí denně. Kdeže je potom konec vílám?

Jenže nemylte se. Za tichých podletních nocí, když už dávno všichni tvrdě usnuli a kromě hvězd tam nahoře už modře poblikávají jen opuštěné televizní obrazovky za okny a spořiče na monitorech počítačů, právě za takových nocí se víly rozvzpomínají na svou pravou „vílí“ přirozenost. Tiše otvírají okna, setřásají únavu let a připínají si svá duhová křídla. A zase tančí pod oblaky, zase hoří svým vnitřním světlem a tiše zpívají. Protože si ale mezi tím zvykly pořád se o něco nebo někoho starat, sem tam natřepou obláček, aby se mu měkčeji letělo s větrem. Přeleští hvězdičku, co se umazala o každodenní špínu nejlepšího ze všech možných světů. Umetou dráhu letadlům, aby se nestalo víc neštěstí. A pokud je někdo náhodou nebo nedopatřením zahlédne, nejspíš si říká: “Podívejme, meteority!“ anebo dál na severu: „Hleďme, hleďme, polární záře!“ Protože víly, andělé, poctiví lidé ani jiné nepředloženosti přece do obyčejného života nepatří.

K ránu pak, dlouho před rozedněním, vstupují otevřenými okny zpátky do svých životů. Průzračná křídla pověsí do skříně mezi sváteční, a proto nepoužívané šaty. Nebo je nenápadně zastelou do bedny na peřiny. Pak ještě v koupelně v rychlosti přimalují pár vrásek na obličej, zářící oči schovají za pokleslými víčky a brýlemi skepse, do vlasů připnou stříbrné pramínky. Ještě přidat na záda batůžek únavy a obléci bačkůrky oteklých kotníků. Hlavně nezapomenout obvyklý uhoněný výraz, aby se okolí nevylekalo.

Víly zkrátka mají svá tajemství. Jenže si nejspíš skoro nikdo skoro ničeho nevšimne…

Iva, 2003