Pohádka o Silvě

Byla jednou jedna nákladní pískařská loď a jmenovala Silva. Plavila se po moři - konkrétně a hlavně po moři Jaderském. A samozřejmě to bylo za devaterými horami - Šumavu a Alpy nevyjímaje, devaterými řekami - včetně Vltavy, Dunaje a Krky a devatero - tedy zatím jenom třemi nebo čtyřmi hraničními přechody.

Ta loď patřila už asi ve třetí generaci rodině kapitánů a mořských vlků - však se taky tak ve svém jazyce jmenovali - Vlkovi. Sloužila jim věrně a spokojeně už celou spoustu let. Jenomže náklady se postupně začaly vozit i jinak než po moři a pro loď už nebylo tolik práce, aby rodinu uživila. A tak když zrovna v té zemi skončila jedna válka (válka to je takový rychlý způsob, jak snadno zničit něco, co generace lidí předtím pomalu a pracně vytvářely - stavby, životy a třeba i porozumění mezi lidmi), a práce pro lodi bylo ještě míň, řekl si už čtvrtý kapitán z rodiny mořských vlků, že je zapotřebí něco změnit. Když nechtějí lidi přivážet písek, co kdyby vozil lidi za tím pískem. A protože od nápadu k činům neměl daleko. Pustil se do toho hned takhle ve čtvrtek k večeru. Celou loď opravil a přestavěl. Přidal kabiny pro cestující a kuchyň a jídelnu a sprchy a vůbec… Naštěstí jí ale nechal i plachty a stožáry. Loď vůbec nebyla žádná z těch rychlých uspěchaných plachetnic nové doby. Kdepak, byla to poctivá bachratá loď trochu jako z pohádek Tisíce a jedné noci. A proto na ní jezdili moc rádi na neuspěchané prázdniny děti i dospělí z Česka, Slovenska, Německa, Slovinska a dokonce i z Anglie, kde mají pohádky natolik v oblibě, že mají dodnes krále (nejen v muzeu). Ale to největší tajemství bylo v tom, že tahle loď byla vlastně kouzelná. Jenže to bylo tajemství tak tajné, že ho neznal ani její kapitán. Každý, kdo na ni přišel si tam totiž zadřel pod kůži takovou zvláštní neviditelnou třísku - to ostatně nebylo nic divného, když byla převážně celá dřevěná. A ta kouzelná tříska nedala pak takovému člověku pokoj. Pořád ho všelijak svědila a pálila a vůbec poňoukala, aby zase na Silvu přijel. A tak nastaly rodině mořských vlků dobré časy, alespoň dokud se Silva nerozpadne. Ale dobré časy měli i ti, kdo na ní jezdili. Kapitán znal totiž moc pěkná zákoutí ke koupání i potápění a zasněné opuštěné ostrovy v celém to moři. A že rád jedl, ani jeho hostům se u stolu špatně nedařilo.

A tak tam jezdili a jezdili, jedli, pili, hodovali, potápěli se a plavali a jestli ještě neumřeli (a nedošly jim peníze), tak tam jezdí do dnes…

Iva, 2004