Pohádky Isladské

O princi Hlinim

Pravá islandská pohádka s vysvětlivkami

Kdysi žil na Islandu král (ale není jisto kdy, protože na Islandu vlastně nikdy žádní králové nebyli). A ten král měl syna, kterého nade všecko miloval. Jednoho dne si princ Hlini – tak se ten syn jmenoval – vydal na lov. Lovil se svou družinou ptáky celý den (taky co jiného lovit na Islandu), ale pak padla tak strašná mlha, že v ní zabloudil. (Všimněte si, že na Islandu nelze zabloudit v lese… kde by se tam vzal, zato strašná mlha je k vidění co chvíli.) Jeho družina ho hledala celý den a celou noc, jenže úplně marně, a tak se museli vrátit ke králi s nepořízenou. Král hned vyslal nejlepší ze svých bojovníků, aby prince hledali všude po kraji, ale ti se vrátili s nepořízenou.

Král se velice pro prince Hliniho trápil, skoro z toho onemocněl. Nakonec dal rozhlásit, že dá velkou odměnu komukoli, kdo by prince vypátral. O tom se doslechla i krásná Sigrí. Pro jistotu se vypravila ke králi, aby se přeptala, jestli se ta odměna vztahuje i na prosté lidi (jak vidíte, ani na Islandu se nedá zřejmě věřit každému mocnému). Král ji ujistil, že je tomu tak a dal jí na to i své královské slovo. Sigrí se tedy vydala prince hledat, a protože to v pohádce ani jinak být nemůže, nakonec ho našla.

Princ ležel v jeskyni (jak tam znám Island, nejspíš útulně geotermálně vyhřívané) na krásné zlaté posteli, kolem které se vinul kouzelný runový nápis. Vedle stála druhá veliká stříbrná postel (ono, přátelé, taková pravá islandská postel to je něco mezi chatičkou a přenosným altánem). A ať se Sigrí namáhala, jak chtěla, spícího prince se jí vzbudit nepodařilo. Už byl skoro večer a před jeskyní se ozval veliký hluk. Sigrí se tak tak stačila schovat, když do jeskyně vešli dvě obryně. První zazpívala kouzelnou písničku a princ se probudil. Druhá položila princi dvě otázky: jestli chce něco k jídlu a jestli si ji vezme za ženu. Princ odpověděl ne a ne, a tak ho obryně zase uspaly. Pak si lehly na druhou postel a spaly až do rána (všimněte si, že na Islandu jsou ženy rovnoprávné a aktivní, i když jsou to náhodou obryně). Když druhého dne ráno obryně odešly, zazpívala kouzelnou písničku Sigrí, která si ji dobře od včerejška zapamatovala (ostatně co Islanďan to pěvec, resp skald). Princ se vzbudil a krásná a odvážná Sigrí se mu hned líbila. Poradila princi, až večer obryně přijdou, aby si vzal jídlo a slíbil druhé obryni manželství, ale jen když mu řekne, co znamená kouzelný nápis kolem postele a taky ať mu prozradí, co obě obryně celý den dělají. Princ souhlasil a pak se Sigrí až do večera hráli celý den šachy. (To není básnická licence, to je tam národní specifikum.)

Večer přišly obryně a měly velikou radost, že princ změnil názor. Bohatě ho pohostily a přeložily mu kouzelný nápis, který měl takovou moc, že když ho člověk přečetl, hned ho postel dopravila, kam si jen přál. Taky mu vyprávěly, že jdou vždycky ráno na lov a pak sedí pod skálou v horách a celý den si házejí zlatým vejcem, ve kterém ve kterém je ukryt jejich život a jejich síla. Pak šli všichni spát.

Ráno obryně odešly a princ se Sigrí nasedli na kouzelnou postel a nechali se odnést do hor, kde obryně lovily. Když si ty dvě začaly házet zlatým vejcem, Sigrí je chytila a princ Hliny je rozmáčknul v ruce a rázem bylo po obryních.

Princ pak se Sigrí odletěl do její chaloupky a ona se šla pro jistotu zeptat krále, jestli svůj slib splní. Král to potvrdil, jenže Sigrí nechtěla jinou odměnu než prince Hliniho za manžela. Král nakonec souhlasil, a tak se mladí vzali a žili spolu šťastně až do smrti…


Iva - podle islandské lidové pohádky



„Levá" islandská pohádka

Za devatero horami, devatero moři a devatero leteckými základnami leží jeden moc zvláštní ostrov. Tedy někteří to alespoň tvrdí. Staří mořeplavci ho nazvali Poslední útočiště - Últhima Thúlé. Poslední místo, kde se dá zastavit, než se vody oceánů s hukotem zřítí přes okraj světa kdovíkam. To jméno by mu mohlo zůstat i dnes. Poslední útočiště než se člověk utopí v divokých vodách přelidněných měst. Poslední útočiště na útěku před sebou samými. Poslední útočiště pro ty, kteří žijí v zemích se zničenou přírodou. Poslední útočiště při hledání odpovědí na podstatné otázky. Země, kam se lidé rádi vracejí, i když žijí doslova na sopkách. Země, kde roste porodnost, i když ve všech ostatních bohatých zemích klesá. Země, kde žijí skřítkové (a dokonce spolurozhodují o komunální politice) a nikomu, ba ani náhodnému krátkodobému turistovi to nepřijde nepatřičné. Země, kde prší vodorovně, ale za to se můžete ohřát o kameny a tekoucí horké vody je tu nadbytek. Země, kde je tak snadné nezamykat své dveře a naslouchat kamenům. Země prostoru a snů. Země zpívající vody. Země útulných hřbitůvků a katedrál, které připomínají ságy z betonu. Země neskutečných barev. Últhima Thúlé - místo, ke kterému se utíkáme. A ono nás na chvilku přijme, ale naše otázky zůstávají s námi dál. Jen po způsobu ztracených lumíků se naše sny vracejí zpátky, marně se vrhají do moře a každým návratem se jen hlouběji a naléhavěji zadírají pod kůži...

Iva, 2002