VODA MÁ

Na Skácelovu Modlitbu za vodu si vzpomenu při každém setkání s další zapomenutou studánkou, zaslepeným pramínkem nebo vyschlou kašnou. Nad těmi posledně jmenovanými zvlášť. Snad proto, že se ve městě nedostává člověku doteku s přírodou a živly. Snad proto, že v ruchu dopravy a jiných civilizačních rámusech tolik chybí vyprávění potoků. Snad proto, že je v přirozenosti nás lidí sesedat se kolem ohně a vody a vytvářet tak pocit společenství vztahů a domova – tedy místa, kam patříme, které není pouhým východiskem z nouze, ale i součástí našeho já.

Dnes, kdy patří k dobrému tónu s nosem vysoko ohrnutým mluvit výhradně kriticky o panelových sídlištích (Chvála paneláků), jen s větší úctou smekám před těmi, kteří už před třiceti lety věděli, že i to je domov. A snažili se dát okolí i jinou dimenzi. A prosadili kromě “zahušťování” plochy také parky a stromy a sem tam sochu, reliéf, rybníček nebo kašnu – trochu té krásné marnosti, kterou kromě toho ostatního člověk také potřebuje, aby mohl žít.

Taková místa, pokud ovšem přežijí snahy sprejerů a jiných destruktorů (vesměs obětí vlastní prázdnoty), vytvářejí přirozený prostor pro setkávání lidí, nejen anonymních jedinců, jsou centry pospolitosti. V ďáblickém sídlišti například se tak lidé scházejí kolem rybníčka před školou v Burešově ulici – maminky s kočárky, školní děti, důchodci i zamilovaní, někdy bezdomovci, tu a tam pejskaři i záškoláci. V létě na kus řeči, v zimě třeba s bruslemi.

Je tu těch kašen a kašniček víc – třeba abstraktní “loď Argonautů” (nebo možná plačící oko, oficiálně Prameník) u růžových keřů ve Famfulíkově ulici, trochu ironická “žába na prameni” nedaleko místního koupaliště, geometricky strohá nádrž před kobyliskou střelnicí, opuštěná patrová kašna před multikinem v Ládví. Ta místa jsou příjemná a kašny působivé i v roli výtvarných dekorací. Mlčí však. Škoda, přeškoda.

Pravda o peníze jde vždy až v první řadě a náklady na vodu v posledních letech rostou řadou geometrickou. Snad by ale bylo možné něco udělat svépomocí, patronátem škol, dětských oddílů nebo za pomoci občanských sdružení. Nevím, snad je to jen marnost, ale možná by se ty náklady vrátily ve vztahu k místům. Je méně nákladnou prevencí investovat předem do míst, kde jsme doma, dříve než ztratíme vztah a z tohoto pocitu prázdnoty a nezakotvení začneme jen ubližovat, ničit a rozbíjet – místa i vztahy.

Udělejme něco proti tomu.

Dopis pana Květáka

Dobrý den, děkuji za zajímavý příspěvek.

Před pár lety, když jsem působil ještě jako ředitel Muzea Kroměřížska, jsem si dal za úkol postupně obnovit kroměřížské kašny. Ačkoliv byly nádherné, barokní, nikoho nezlobilo, že nefungují uprostřed krásných náměstí. Podivné. Když se to podařilo, nikoho již ani nenapadne, že mohly být někdy suché. To jen na okraj píši, abyste věděli, že Váš příspěvek padl na úrodnou půdu. Navíc můj odbor bude mít všechny uvedené kašny na starosti - probíhá proces jejich předávání z Galerie hlavního města Prahy na MČ Praha 8, doufám, že včetně příspěvků na údržbu.

Takže nejen budu článek publikovat v Osmičce, ale také mne to popohání k prosazování jejich opravy.

S pozdravem
Tomáš Květák, vedoucí odboru pro styk s veřejností a kultury
MČ Praha 8

Po dvou letech

Od napsání tohoto fejetonku uplynuly téměř přesně dva roky. Co se od té doby změnilo? Ve společnosti hodně. Pan Květák byl na radnici Prahy 8 pověřen jinými úkoly (a posléze odšel jinam), na kašny mu zřejmě nezbyl čas. Ani ten článek se v Osmičce neobjevil. Pak přišly katastrofální povodně a "spláchly" i všechny postradatelné finanční prostředky. Konec naděje pro drobnou architekturu.

Kašny, které jsou zde zmíněny, sice stále stojí, ale jsou pomalu devastovány vandaly i počasím. Jezírko už nikdo nečistí, aspoň že lekníny tam stále kvetou. Zato někdo zničil krásnou sochu ptáků, která je zdobila (Naštěstí některé sochy přežily).

Půjde-li všecho dál tímto tempem, obávám se, že za dalších pár let už nebude o čem psát. Z drobné ozdobné architektury, která tak zlidšťuje strohé prostředí velkoměsta, už totiž nic nezbyde. Problém s údržbou bude konečně vyřešen.

…a po delší době

Přání jsou přání a drsná realita se na ně neohlíží. Výše zmíněné kašny nejen že nabyly opraveny, ony už dnes (až na jednu) vůbec neexistují! Vandalové, povzbuzeni nezájmem odpovědných, dokončili dílo zkázy.