Kanadou (Českou) až na Vysočinu (Českomoravskou)

Rozhodli jsme se zase si připomenout, jaké to je vyrazit do krajiny jen s batohem „na těžko“, neomezeni časovým plánem, nutností někam dorazit v určitý moment a jen s velmi volným plánem, kam nás oči a mapa povedou. Týden červencového času a tolik možností!

Začátek našeho výletu vypadal ovšem tak, že v pátek jsme se sešli dost pozdě a v sobotu se nám moc nechtělo do tropického vedra, tak jsme zabalili, nakoupili, ale vyrazili jen zcela mastňácky a nalehko k dostupné plavací vodě…

Příštího dne jsme vstávali po čtvrté hodině ranní a vyrazili v chladu a pohodě vlakem do Tábora, pak autobusem do Jindřichova Hradce. Zde jsme si počkali na úžasnou úzkokolejku, která měla vyjet cca za půl hodiny.

V tu dobu se ovšem začali na místním nádražíčku houfovat početní cyklisti i se svými dopravními miláčky. Bylo proto nutno přidat další vagóny na bicykly, ale stejně se všichni nevešli, a vlak proto vyjel se zpožděním a průvodčí musel cestou některé další jízdychtivé cyklisty tvrdě odmítat.

Cestou jsme míjeli místa hodně a ještě více malebná. Nejvíce nás ovšem zaujala zastávka Kaproun hl. n. Z okna vláčku bylo vidět les, v něm mezi smrky maketu staré nádražní lampy, ceduli s názvem zastávky, rozcestník červené značky, dvě gemmy (stany) a nic. „Tenkrát na západě“ jako když vyšije!

Vystoupili jsme a polední horko proklímali ve stínu lesa.

Odpoledne vedla naše cesta do obce Blato vykoupat se a na chvíli usednout k první z dlouhé série orosených půllitrových sklenic vychlazené… točené kofoly. U rybníka v Blatu jsme se pokochali i kulturně-technicky několika historickými motocykly a jedním původním velorexovým kabrioletem. Majitelé veteránů také neodolali krásnému počasí a vytáhli své miláčky.

Večer jsme doputovali na nádraží Horky na koncert Nezmarů a bylo to moc fajn.

Po koncertě jsme pomalu šli skoro bílou nocí směrem na Bystřici a rybník Osiku a zakempovali v lese za svitu svatojánků. (Velmi se nám osvědčil styl balení kletru na způsob krabičky s lipo bonbóny; kdy postupně za sebou vypadávají: pláštěnky, karimatky, spacáky a oblečení na spaní. Vlastně jsme ani jeden večer nepotřebovali baterku.) Celou noc bylo na zdejší okolnosti překvapivě teplo.

V pondělí jsme to vzali přes Albeř, Klášter a Landštejn (další kofoly – ne že bychom je tak milovali, ale je to jeden z mála nealko nápojů, který vám nalijí do velké sklenice a za použitelnou cenu; za doplnění láhve s pitnou vodou ale chtěli jen 5 korun). Tady nás také zastihly první deště, takže jsme si opakovaně trénovali sbalení a rozbalení pláštěnek na čas a eleganci.

K večeru jsme plánovaně dorazili do Rožnova, kde ale nestála v mapě avizovaná turistická ubytovna (ani odtud nebylo možno poslat pohled příbuzným do Rožnova p. R.) a nikdo o ní nevěděl. Proto jsme už neplánovaně pokračovali do Matějovce (naštěstí výhradně z kopce), kde sice taky nebylo, kde se ubydlet, ale zato jsme tam objevili krásnou galerii fotografií a dřevořezeb.

Pak jsme pokračovali ještě asi 2,5 km a zapadli do spacího lesa. Svatojánci se opět snažili, aby baterky nebylo třeba, ale v noci opakovaně pršelo a museli jsme šachovat s batohy, aby moc nenavlhly.

Ráno jsme dobalovali za deště, asi 2 km se nám táhla bouřka v patách a pak jsme před Českým Rudolcem chytili ukázkového „plaváka“. Sice nás nakonec zachránila vzrostlá lípa, ale nebe se tvářilo, že z deště bude výživný „furťák“. Protože jsme byli už tak dost zavlhlí a od předchozích 25 km „na těžko“ a v hojné míře po asfaltu nás bolelo všechno (a hned potom i to, co jsme ani nevěděli, že v těle máme), vyhlásili jsme odpočinkový den, ubytovali se v místním penziónku a okolí prochodili bez zátěže. Penzion se nalézal v přestavěné historické budově a vyznačoval se velmi originálním vedením elektřiny, nicméně k usušení všech našich věcí byl jako stvořen. Možnost teplé sprchy nás ovšem rozložila natolik, že večer jsme vyšli už jen na krátkou procházku a spali a spali…

Další den po nákupu potravin a pohledů jsme vyrazili po červené do Dačic. Byl zářivý, byť studený letní den s mraky jako malovanými a sebevědomí nám zvedli kolemjedoucí cyklisté (naši spolubydlící z penziopnu), kteří nás dojeli cca v deset hodin při svačině s obdivným zvoláním „jé, vy už jste tady?!“ 

Cestou v obci Lidéřovice jsme objevili obrovský zajímavý a velmi malebně středověce vyhlížející kostel, před nímž nás vítali drzí zajíci, pustili nás k sobě skoro na 2 metry.

V Dačicích jsme před polednem obdivovali zámek v parku, kašnu, věž a dřevěnou sochu a kostky cukru na dlani v nadživotní velikosti. 

Po výborném (cenově dostupném a nekuřáckém!) obědě a polední siestě spojené s psaním dopisů na nádraží jsme popojeli krásným barevným Regiovlakem kousek na sever do Kostelce u Jihlavy.

Pokračoval zářivý den, ale šlo se docela dobře, takže jsme se vyškrábali až na vrch Čeřínek (mj. fantastický ovocný čaj). K večeru jsme shlédli rezervaci Čertův Hrádek a jakousi ukázku armádního orientačního běhu a něco nad 600 m n. m. zakempovali v lese. V noci byli našimi tradičními hosty svatojánci, akusticky divocí srnci a hrozná zima k tomu.

Ráno jsme pokračovali přes Nový Rychnov (výborná kulajda po ránu a chápavý pohled pana hostinského a kuchaře v jednom „V noci byla zima co; jestli jste tedy spali venku?!“). Potom už nás čekal vrch Křemešník (česnečka a kofola) a rozhledna Pípalka. Prohlédli jsme si taky poutní kostel, zázračnou studánku a poustevnu a pokračovali do Peče. Tady slunce opravdu peklo a celá obec se skládala z hřebčína, velké jízdárny, autobusové zastávky a několika domků. V mapě následující Nivy tvořil rozlehlý, leč osamělý statek, a protože nám to docela šlapalo a lesů příhodných k přenocování bylo nemnoho, dorazili jsme navečer až do Pelhřimova. Tady se stala naším nocležištěm ubytovna sportovců za stadionem. Teplá sprcha se opět projevila jako rozkladný živel a večerní vodorovný program byl zcela jasný.

V pátek jsme se ráno trochu kochali historickým centrem města a ňamkovými výtvory místních pekařů. Pak jsme se přesunuli autobusem do Čechtic, které jsme v krátkosti prozkoumali. Po telefonickém předjednání jsme dorazili k příbuzným do Ceněnic a zbytek dne se nechali rozmazlovat úrodou malin, rybízu, nafukovacím bazénem a tetinou cmundou.

Ráno jsme vstávali časně a z Čechtic pak dorazili autobusmo do Prahy, kde jsme vyprali, vybalili a rehabilitovali.

Závěrečný den dovolené jsme se stylově celý den flákali na koupališti a nic nedělajíce slastně vzpomínali!

Zjistili jsme, že tento způsob dovolené se nám zdá býti šťastným, že na dvoudenní akci ještě máme i fyzicky (ale na delší musíme trénovat, trénovat, trénovat), že je fajn připomenout si kulturu pod širým nebem, že je spousta krásných míst, na která by člověk měl mít více času, že…

Galerie

 Nahoru     Zavřít okno