HamStet Home: Cesty - Jak jsem neviděla Brazílii
…Až na cestě pozná člověk, co je doma…

Jak jsem (ne)viděla Brazílii

Já, dva kluci, jeden profesor a paní ze sponzorské organizace Partners Czech jsme jeli do Brazílie na mezinárodní konferenci dětí a mládeže o životním prostředí. Z Brazílie jsem však viděla celkem jenom jedno školící centrum, kde jsme bydleli, letiště, kousek botanické zahrady a hlavní město.

Co nám to ten Kubíček založil?

Hlavním městem Brazílie není ani Rio de Janeiro ani Sao Paulo, ale město nové (před padesáti lety založené) jménem… Brazílie (Brasilia). Založil ho oblíbený prezident s českými předky Juscelino Kubitshek, aby vytvořil nové příležitosti na relativně zaostalém severu země. Město je opravdu architektonický skvost (díky Ronaldu Niemeyerovi), a jak nás několikrát ujistila průvodkyně: „Všechno (tvar, poloha, výška budovy) tady se vším souvisí.“

Na mě první dojmy zaútočily už při cestě z letiště. Viděla jsem jen spoustu paneláků, které se ani moc nelišily od těch pražských. A neustále se opakující schéma: benzínka, odbočka, podjezd, zastávka, podchod, benzínka… Lidé čekali na dopravu pokojně, a když se nevešli do autobusu, počkali na další. Nikde nebylo vidět žádný obchod (i když později jsme zjistili, že jsme kolem jednoho jeli), školu, restauraci, nic.

Napsala jsem, že město působí jako architektonický skvost. Jenomže tento perfektní geometricky přesný výkvět moderní architektury tak nějak nepůsobí jako město.

Národní a kulturní odlišnosti

Poté, co nás v den příjezdu už po čtvrté nějaký neznámý člověk pozdravil a zeptal se nás, jaký jsme měli let, začalo mě to štvát a cítila jsem se jako chladný odtažitý Evropan. Naštěstí jsem si brzy zvykla, ale stejně, když ostatní země si dělaly nástupy v jídelně s vlajkou a potleskem, pronášeli jsme (my skeptičtí Češi) věty jako: „tady se kvůli potleskům člověk ani nenají“.

Kromě toho se ovšem národnostní ani kulturní problémy nevyskytly. Nikdy bych nevěřila, že Francouzi se skamarádí s Němci, nebo že Gruzínci a Rusové si budou sedat vedle sebe. Zkrátka děly se divy, protože všech 48 zemí spolu vzájemně vycházelo, a jestli měli účastníci s něčím problém, tak s loučením. Škoda, že to nemůže fungovat takhle normálně i jindy a jinde než na dětské konferenci.

Ke komu máme blízko

Naše česká skupinka se skamarádila s Novým Zélandem (hlavně s Novozélanďankami) a s Nepálem. Přemýšleli jsme, jestli je to tím, že jsme spíše menší země, máme menší delegaci (3-6 studentů) nebo že jsme mluvili anglicky jako „hlavním“ jazykem. Každopádně, když jsme si pak sedli k jednomu stolu ještě s Indonésankami a jedním Němcem, zahaleným v Katalánské vlajce, tak jsme se rázem přeškolili na přátelskou a nepřeslechnutelnou skupinku.

Neviditelní Indiáni

Před odjezdem jsem byla vybavena instrukcemi ohledně nákupu suvenýrů, že nějaké domorodé indiánské vzory, obrázky nebo výtvory by byly nejžádanější. Jenomže to jsme nikdo netušili, že v Brazílii mají k přítomnosti Indiánů asi takový přístup jako my k sousedovi špatné pověsti. Prostě je tam tají a žádný suvenýr, kniha nebo cokoliv na toto téma se pro jistotu nevyskytuje. Nevím jak je tomu v Amazonských oblastech, ale tady jsem Indiány viděla akorát protestující na náměstí. Shodou okolností jsme měli závěrečný program poblíž nich.

Letiště

Velkou část času jsem strávila v letadlech různých typů (přes oceánská letadla jsou fakt super! - výběr ze dvou jídel, obrazovka v sedadle před vámi, polštářek a fleeceová deka…) a také na letištích.

Musím říct, že Ruzyně mi teď přijde mnohem hezčí, přehlednější a srozumitelnější. Naopak letiště v Lisabonu by se dalo označit jako „sto jarních kilometrů“, protože z konce na začátek vede dlouhá jednosměrná chodba, ze které má člověk pocit, že nikdy neskončí.

Problém je v tom, že při letech mimo kontinent se musí procházet další pasovou kontrolou. Za ní ovšem není vůbec nic, kromě jedné zavřené (tedy aspoň v 11 večer) restaurace. Chtěli jsme si koupit něco k jídlu v obchodech v tranzitu, tak jsme za jeden večer prošli kontrolou asi třikrát, a chudáci úředníci museli mít z těch divných Čechů dost zvláštní pocit. My jsme zase získali pocit, že člověk, který se neživí bonboniérami, parfémy a alkoholem, má na letišti dost těžký život.

Témata konference

O čem vlastně konference byla? Nějak bych to pod tíhou zážitků vytěsnila.

Hlavním programem bylo sestavování prohlášení o akcích, za které si bereme zodpovědnost. Samozřejmě těch, které se vztahují k ekologii. Bohužel v průběhu tohoto sestavování (ve skupinách po kontinentech a po jazycích) se mi zdálo, že se omílá pořád totéž dokolečka. Výslednou formu si pak vzala na starost dvanáctičlenná interkontinentální skupina, které se podařilo sestavit dokument bez těchto opakování.

Jednou byla i debata s odborníky, ta se ale kvůli zdržení s tlumočníky zpozdila, takže na ní nakonec nezbylo mnoho času.

Filtry a spol.

Podle mě nejpřínosnější částí byly workshopy (dílny), které probíhaly poslední dva dny. My jsme se zúčastnili workshopu o vodě a jejím využíváním.

První den jsme se (opět rozděleni podle jazyků na anglicky, španělsky a francouzsky mluvící) formou různých her i debat věnovali problematice vody a jejího znečišťování. V naší skupině se sešli obyvatelé zemí, kde je voda vzácná (Palestina, Indie) i ze zemí, kde se občas vodou plýtvá (my).

Druhý den jsme si vysvětlily teorii biologického filtru na odpadní vodu (nasadí se tam rostlinky Úsměv!) a prohlédli jsme si ho, jak funguje v praxi. Poté jsme zhotovovali jeho model na zítřejší přehlídku. Při tom jsme si užili mnoho zábavy, ať už při roztloukání kamenů (každý si půjčil kladívko a pár si rozbil), nebo při lovení rybiček (dali jsme je tam na ukázku čistoty filtrované vody). Závěrem jsme dělali různé testy na ph, dusičnany aj. a zjistili jsme, že kvalita vody se po přefiltrování zlepšila tak, že se mohla použít třeba na zalití zahrady, což s tou původní rozhodně nešlo.

Český přístup

„Drželi jsme se za ruce a předávali jsme si energii,“ řekl nám profesor s úsměvem u svačiny, když jsme si sdělovali, co jsme dělali na programu. I my ostatní jsme občas měli podobné narážky na různé projevy sdělující nám, že jsme budoucností Země a podobné objevné věci.

„Češi prostě nejsou na projevy, protože jsou zvyklí, že jsou to kecy,“ poznamenal někdo z nás a vystihnul tím naše (ne)nadšení pro některé aktivity. Ale nejednalo se jen o projevy.

Zatímco ostatní dělali nástupy s vlajkou a s nadšením si vymýšleli nové aktivity, my jsme se spíše drželi stranou a spíš jsme se nechávali vtáhnout.

Možná je to občas škoda. Možná by někdy stálo za to, zapojit se do něčeho s nadšením a vzít si nějaký (smysluplný) projev trochu více k srdci.

Kliknutím se náhled zvětší.
-1
-2
-3
-4
-5
-6
-7
-8
-9
-10
-11
-12
-13
-14
-15
-16

Fotografie jsou z mobilu a často přes okno autobusu, omluvte prosím jejich nižší kvalitu.

Ivča, prožito v červnu, publikováno v červenci a srpnu 2010